Jaký je váš nejoblíbenější animák? Hlasujte v anketě pod článkem a zvolte vítěze ZDE
Příběh teenagerky Riley, respektive emocí v její hlavě, odstartovali v roce 2015 slovutní mistři studia Pixar (součást Walt Disney Company) Pete Docter a Ronnie Del Carmen, pokračování se ujal kromě původní spoluautorky Meg LeFauveové nový tým v čele s režisérem Kelseym Mannem. A zdá se, že i v jejich hlavě se kromě emocí hlásí o slovo nepřeberné množství nápadů a hlášek. Výsledek předčil očekávání.
Sociální Titanic!
S Riley se potkáváme v jednom z nejsložitějších období, jaká život přináší. Je jí třináct, má krásný dort a ohyzdná rovnátka a navrch katastrofální pubertu. Odmlouvá, má bezdůvodné výbuchy vzteku, případně pláče, a školní úkoly by nejradši zakázala, zatímco kapely jsou „boží“. „Ta holka je sociální Titanic,“ hodnotí to pedagogický sbor. Do toho přijde pozvání na školní hokejové soustředění, kde by leda „trubka“ nechtěla uspět. Zvlášť když si Riley vyhlédne obdivovaná kapitánka hvězdného týmu Plameňáků a pozve ji do party.
A tak není divu, že řídící centrum emocí v Rileyině hlavě mobilizuje síly. Jenže něco tu nehraje. Špatné vzpomínky, které by nedej bože mohly negativně ovlivnit dívčinu slibnou kariéru, se sice podařilo odeslat mimo její mysl, do velína ale vtrhne jako neřízená střela jiná parta. Úzkost, Závist, Nechuť a Nuda. „Všechno zbourat!“ velí. A vypukne paseka, jakou svět emocí neviděl. Prostě chaos puberty. Staré emoce putují do Trezoru a vlády u mixážního pultu v dívčině hlavě se ujímá zdivočelý kvartet, jenž má jediný cíl. Aby Riley na sebe strhla pozornost a uspěla v prvním zásadním mači, ať to stojí, co to stojí, i když kvůli tomu sobecky opustí i své kamarádky…
Nápady a humor
Klobouk dolů, je to znovu chytré a nápadité a je znát, že tým režiséra Kelseyho Manna jednak dobře ví, o čem vypráví, jednak se u filmu musel bezpochyby skvěle bavit. Křehký svět teenagerů, kterým jsme všichni prošli a na který jsme raději zapomněli, tu má se svými střídavými gejzíry euforie, pochybností, depresí, naivity či strachu široké pole.
A tvůrci si s ním úžasně výtvarně hrají – od nápaditých, barevně odlišených charakterů jednotlivých emocí (fialová Nuda s mobilem na gauči nemá chybu), přes hory pestrých míčků-vzpomínek a tok podvědomí v podobě modré řeky unášející do dáli nejrůznější věci až po drobné etudy. Třeba baculatou bělovlasou Nostalgii, jež se s kafíčkem vnucuje předčasně na scénu, nebo k uzoufání patetického rytíře, k němuž dívka skrytě vzhlíží…
Člověk neví, nad čím žasnout víc – jestli nad nápaditě vyklenutým příběhem zahrnujícím cestu za záchranu Rileyiny cti i nalezení těch správných hodnot a jednotlivými výtvarnými nápady (jednou z překážek na cestě starých emocí zpět do velína je kupříkladu propast Sarkasmu), či nad rafinovanou směsí emocí, jež autoři důmyslně divákům dávkují a jež se coby postavičky půvabně přetahují u „mixážního pultu“ o tlačítka, situačními gagy, vtipnými dialogy a odzbrojujícími hláškami.
Publikum stárne s hrdinkou
Na prostoru sta minut se tvůrcům podařilo stvořit dynamickou a chytrou podívanou, která svižně a vtipně šlape až do samého závěru a nenechá vás vydechnout. Navrch nabídne bonus po závěrečných titulcích.
A ještě něco stojí za zmínku – podobně jako v případě Harryho Pottera dětské publikum, jež sledovalo první film V hlavě, dospělo spolu s hlavní hrdinkou. Z malých diváků jsou teenageři, jimž musí být mnohé z toho, co prožívá hrdinka, důvěrně známé… Nemluvě o tom, že se stejně jako u jedničky výtečně pobaví i dospělí.
Mimochodem, poklona patří i českému překladu a dabingu. Málokterý animovaný film nabízí tak barvitý jazyk a trefný slovník hrdinů jako V hlavě 2. Kina se konečně dočkala toho pravého bijáku.
Nahrává se anketa ...
