Na Juniorfestu jste již podruhé, jak se vám tady líbilo?

Líbí se mi tu stejně jako posledně. Jsou tu příjemní lidé, vlídná přijetí, všechno je tady v naprostém pořádku. Ze svých návštěv různých festivalů si už mohu dovolit hodnoti a tento festival bych zhodnotil jako ´dobrý až nejlepší´.

Juniorfest je festival filmů pro děti a mládež. Jak se vám osobně líbí současné české filmy pro děti?

Těch filmů se nenatočí až tak moc. Dětský film bývá zpravidla promítán za nižší vstupné, než bývá to nehorázně drahé vstupné, které platí dospělí. Investorů je tedy málo a peníze na dětský film se těžko shánějí.

Za minulého režimu bylo natáčení filmů mnohem snadnější…

Dříve se v Československu natáčelo třicet filmů ročně a na jeden rok bylo pro výrobu vyčleněno osm až deset dětských filmů. Kvóta se samozřejmě musela plnit, takže se v rozpočtu každoročně napevno počítalo s penězi na filmy pro děti a mládež. Dnes žádné takové plánování není, takže pouze odvážní jedinci se pouštějí do projektů pro děti a od začátku stojí před velkým problémem sehnat peníze.

Jak se podle vás pohádky za posledních dvacet třicet let změnily?

Změnily se hodně, někdy až do ´nepohádek´, což by tolik nevadilo, fantazii se meze nekladou. Dnes však autoři vyhledávají především takzvané hlášky, které ve filmu za každou cenu musí být. V nich se často uchylují i k dosti vulgárním slovům, která mají navodit humor, což mi připadá velice nesympatické. Humor se má pečlivě komponovat, vytvářet situace, kde se postupně vyvíjejí .

Jak se změnil vkus samotných dětí?

K dětským divákům přišla záplava zahraničních zejména animovaných filmů, v nichž převažuje ta těžkopádnější, mnohdy i drsnější nota, která směšná možná je, ale už nejde o ten skutečně promyšlený a plánovaný humor. Mění se tak samozřejmě mentalita publika, čemuž se i já musím chět nechtě přizpůsobovat.

A jaké je dětské publikum? Říká se, že jde o nejnáročnější diváky…

Děti vnímají vše úplně vážně, snáze tomu uvěří a berou to za své, čímž jejich myšlenkové pochody jdou společně s autory. Ale zároveň jsou i realističtější a hlavně přísnější. To, co dospělý často přehlédne, děti vnímají mnohem bystřeji. Nic jim neunikne.

Už váš první první celovečerní film byl dětský, byl to od začátku váš záměr, natáčet pro děti?

Záměr to samozřejmě byl. Vycházel z toho, že jsem tenkrát byl mladým otcem a spoluvychovával jsem dvě dcery. Barrandov byl tenkrát plný mladých režisérů, takže dostat se do toho natáčecího koloběhu bylo trochu obtížné. Zjistil jsem, že v plánu je těch osm až deset dětských filmů, a ne všichni starší i nově začínající režiséři měli nervy na natáčení s dětmi. Já jsem nějaké zkušenosti měl. Když jsem pracoval jako pomocný režisér a ve filmu se objevila scéna s dětmi, zpravidla požádali mě, abych s nimi role nazkoušel. Společně s básníkem a scénáristou Josefem Bruknerem jsme pak vymysleli a realizovali můj první film Případ Lupínek. Šlo o dětskou detektivku, což bylo tenkrát přeci jen něco nového.

Vzpomenete si, jaké filmy ovlivnily vaší tvorbu?

Mě je dosti blízká taková ta absurdně humorná nota a zde si nesmírně cením Fričovy Pytlákovy schovanky. Co se týče stavby příběhu a způsobu vyprávění, tak mě oslovil Billy Wilder a jeho Někdo to rád horké či Nejlepší léta našeho života Williama Wylera.

Kterého svého filmu si nejvíce ceníte vy osobně?

Z filmů pro dospělé mám nejraději „Pane vy jste vdova!“, která měla vynikající úspěch i u díváků. Z galerie dětských filmů a pohádek to pak jsou bezpochyby Tři oříšky pro Popelku. To je film který se vysílá každé Vánoce a neomylně baví diváky už šestatřicet let.