Z manekýny filmařkou

Věra Chytilová patřila k výrazným osobnostem české nové vlny, pozornost na sebe strhla už svými školními filmy Strop a Pytel blech. Zkraje začínala jako kreslička, laborantka a manekýnka, objevila se i před kamerou – v malé roličce ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař. V roce 1966 excelovala výtvarně nápaditými Sedmikráskami, podílela se na povídkovém snímku Perličky na dně (povídka Automat Svět), natočila filmy O něčem jiném, Sedmikrásky (VÍCE ČTĚTE ZDE), Ovoce stromů rajských jíme, Hra o jablko, Panelstory, Kalamita, Vlčí bouda, Faunovo velmi pozdní odpoledne či Vyhnání z ráje. Jejím posledním filmem pro kina byly Hezké chvilky bez záruky s Janou Janěkovou.

„Je to pro mě šok," řekla ve středu Deníku Dagmar Bláhová, režisérčina oblíbená herečka a přítelkyně, jež hrála mj. ve filmech Hra o jablko, Kalamita a Pasti, pasti, pastičky.

„Měla jsem ji ráda, byla jako moje druhá máma. Právě za chvíli jsem za ní chtěla jet. Slavívaly jsme spolu její únorové narozeniny, i když poslední dobou to vycházelo většinou později. Byla jsem domluvená s její dcerou, těšila jsem se, že si spolu sedneme na sluníčko na zahradu."

Bez sentimentu

Chytilové filmy budily pozornost díky jejímu pronikavému vidění světa. Bez sentimentu a zcela otevřeně uměla vyprávět o složitosti lidských vztahů, což bylo jedno z jejích celoživotních témat. Ať ve filmu Hra o jablko nebo Hezké chvilky bez záruky. Nad láskou a jejími různými podobami se často sama zamýšlela.

„Zamilovanost po několika letech odšumí a lidé se sice mají rádi, ale pořád jsou schopní se zahledět do někoho jiného nebo se nechat svést. Ale je otázka, jestli mají nelhat, být otevření, anebo to tajit. Věčné téma, které nemá řešení," uvažovala. Že nebyla jen tvrdou filmařkou, jež jde za svým, potvrzuje řada jejích kolegů. „Na place byla ostrá a obávaná, ale v soukromí křehká a cudná, ač se to možná nezdá," říká Jaroslav Brabec, kameraman a režisér, který s ní točil dva filmy a připravoval projekt o Boženě Němcové. „Ta drsnost byla i její obranou. Protože v soukromí byla uzavřenou a často osamocenou ženou, neboť její síla od ní často muže odháněla." A zdůrazňuje, že její význam pro českou filmovou režii je klíčový. „Byla nespoutaná, drzá, radikální. Posouvala hranice a zkoušela míru možností. Pracovat s ní bylo náročné, ale vždy to mělo smysl."

Vzlety a pády

Věra Chytilová točila i dokumenty, má na kontě například Vzlety a pády a Portrét Ester o své přítelkyni, výrazné výtvarnici a návrhářce kostýmů šedesátých let Ester Krumbachové. Byla držitelkou řady cen, včetně francouzského Řádu za umění a literaturu, Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu či státní medaile Za zásluhy a členkou Evropské filmové akademie.

„Žádná jiná režisérka už nebude jako ona," míní Brabec. „I když máme dobré filmařky. Věra byla spjatá s novou vlnou a se svou dobou, s ironií, nesmiřitelností a kuráží, které jí zůstaly. V tom je jedinečná."

Ohlasy

Miroslav Donutil, herec (Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Pasti, pasti pastičky):

Je mi po Věře moc smutno. A jsem vděčný tomu, že jsem měl možnost s ní pracovat a to několikrát. Byl to vždycky zážitek. I když budila v nás hercích i štábu často rozporuplné pocity, byla svérázná, uměla být pěkně rýpavá a ostrá, měla své nálady. Ale vždy to směřovalo k jasnému cíli: udělat výborný film. A to uměla. Natočila o mně dokonce pro cyklus GEN dokument a já si toho nesmírně vážil a stále vážím - že to byla právě ona, kdo můj portrét udělal. Byla fenoménem v českém filmu. Škoda, že se s ní už pracovně nepotkám. I když, kdo ví? Třeba spolu přece jen ještě někde nahoře něco uděláme…

Jaroslav Brabec, režisér:

Její význam pro českou režii je zásadní. Byla nespoutaná, drzá, radikální a svá. Posouvala hranice a zkoušela míru možností, v tom byla neopakovatelná. Mám zásadu nemít zásadu, říkala často. Pracovat s ní bylo inspirující i náročné. To ví každý, kdo s ní přišel do styku. Ale pokaždé to mělo smysl! Já se s ní potkal mnohokrát, při práci na filmu Kopytem sem, kopytem tam a Mozartovi. Připravovali jsme spolu přes rok film o Boženě Němcové – poprvé v roce 1989, pak znovu o dvacet let později. Už v roce 2009 bylo jasné, že se zřejmě nenatočí, jako na náročný dobový projekt se na něj obtížně sháněly peníze.

Dáša Bláhová, herečka:

Měla jsem ji ráda, byla jako moje druhá máma. Právě za chvíli jsem za ní chtěla jet. Slavívaly jsme spolu její únorové narozeniny, i když poslední dobou to vycházelo většinou později. Byla jsem domluvená s její dcerou, těšila jsem se, že si spolu sedneme na sluníčko na zahradu. Už to nestihnu,moc mě to mrzí.

Exkluzivní rozhovor s Věrou Chytilovou z roku 2009 si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Youtube