Kliknutím zvětšíteKdyž se díváte po letech, jímá vás nostalgie?
Kdepak. Jak je to z baráku, je to dobrý.
Napsal byste dnes něco jinak?
U filmu je člověk bezbranný, něco se povede, něco ne. Záleží na režisérovi a na tom, jak textu porozumí, jak vnímá podstatu a přenese ji na plátno. Já se vždycky jistil kromě scénáře i literaturou, abych byl chráněn před debatami o kvalitě hotového filmu.
Kdysi jste se nazval autorem zániku. Proč?
Protože jsem jiné než tragické příběhy neuměl psát. Zažil jsem smutné chvíle už v dětství, byl jsem u toho, když můj tatínek padl. Stal se obětí posledních dnů války, zbývaly jen tři dny do jejího konce. Dodnes jsou v Kojetíně v zábradlí otvory po střelách, které ho zabily. V jeho cínové rakvi jsme se vrátili do Sudet, odkud pocházel. Ty moje tragické příběhy neměla vrchnost ráda. Rozčilovaly ji, protože naznačovaly, že je nad námi nějaká moc, cosi jako nepřímá cesta k Bohu. Já to tak měl, my na Moravě jsme všichni katolíci.
Chodíte i ke zpovědi?
Tam jsem byl naposled ve čtrnácti. Teď to beru tak, že stačí upřímná lítost…
Čeho jste naposled litoval?
Asi si nevzpomenu. I když, víte, čeho je mi líto? Že odešla spousta dobrých kamarádů a lidí, s nimiž jsem pracoval. Je mi osmdesát, najednou celá jedna generace režisérů zmizela.
Se kterým jste si rozuměl nejvíc?
Se všemi, kteří správně vnímali text. Uměli ho číst. Vláčil, Luther, Karel Kachyňa byl zase nevídaně precizní. To jsem taky obdivoval. Když jsem do scénáře napsal žábu která byla ve filmu Cukrová bouda tak šel a prostě ji sehnal. Jen ten konec filmu neuhádal. Jedna z postav, starý Němec Freda, se ve finále oběsí v lese. Miroslav Macháček kvůli téhle scéně dva týdny skoro nespal, natočili jsme ji, načež komunistická vrchnost pravila, že to připomíná Jidáše, a film neschválila. Museli jsme s Kachyňou a kameramanem Janem Čuříkem znovu do zimního lesa a nechali jsme Macháčka alias Fredu usnout ve sněhu. Už to nebylo tak působivé, ale vrchnost byla spokojena…
Jezdil jste často na plac?
Dřív ano, právě František Vláčil nebo Igor Luther beze mě netočili. Dnešní filmaři už s texty zacházejí méně uctivě. Vezmou scénář a předělají ho k obrazu svému. Autora nechtějí ani vidět.
Prochodil jste řadu míst, která jste pak doporučoval režisérům. Třeba Polsko.
Já těmi místy bloumal rád. Křižácké hrady, moře, písky. Pěšky jsem prochodil západní Prusy, tahle krajina mě uhranula. Byla stejně mrtvá jako krajina mého dětství, když skončila válka. Takže jsem mohl občas s lokacemi pomoci, ano. Ani Poláci kolikrát nevěděli, jaké místo pro určitý film architektům poradit. Moskalykovi jsem třeba dohodil exteriéry pro jeho Kukačku v temném lese Lebu nahoře na severu, nádherné písečné duny.
Prý jste občas rozplakal herce. Je to pravda?
Herci mají plakat, ne? A oni to dělají rádi. Jsou emotivní. Řeknete jim: skoč do rybníka. A oni jdou a skočí. Mám rád charakterní herce. Hrají tolik různých charakterů. Až ztratí i ten vlastní.
Kteří byli vaši oblíbení?
Peťa Čepek byl fajn. A Vláďa Dlouhý, toho je velká škoda. Sem tam jsem někoho režisérům i cpal, třeba Láďu Kostelku, byl skvělý herec.
Jsou látky, u nichž litujete,že se nepodařilo je natočit?
Ano, Smrt svatého Vojtěcha. Ta je asi prokletá. Leží už několik desítek let v šuplíku. Teď na román koupil opční práva Jiří Strach, tak uvidíme. V televizi jsou u ledu také Ztracené pastviny. Můj nejsilnější autobiografický příběh. Odehrává se na skautském táboře a vypráví o Němcích ze Šumperska, kteří odsud na konci války odešli bez jediného výstřelu. Dotýká se i velkého sucha té doby.
Co jste vlastně dělal během karantény? Neměl jste chuť porušit svůj loňský slib s koncem kariéry a zase něco napsat?
Byli jsme doma. Volala mi šéfka knihovny Prahy 4, jest-li nejsem marod a nepotřebuju mouku nebo chleba. A zda prý nejsem příbuzný se slavnou Annou Marií Körnerovou. Říkám jí: poslyšte, já taky píšu. A ona vážně? A že si mě vygooglí. Tak povídám, no to si mě vygooglete… Paní s vysokou školou knihovnickou, si to představte. Urazila moji duši. Vrátil jsem jim knihy a už budu číst jen ty ze své kni-hovny.
Chápu. Mimochodem, jak se vás izolace dotkla? Změnila ve vašem životě něco?
Nemohly k nám vnučky z Belgie, to mě hodně mrzelo. Navíc to u nich bylo s virem ještě horší než v Čechách.
Kdybyste měl dnes napsat příběh, o čem by byl?
Chtějí po mně paměti, ale to by byl jeden soud za druhým. Jiří Srstka, specialista na autorská práva, mi nabízel, že by to vydal až po mé smrti. Ale to by zas moje Martička měla kvůli mně potíže.
Co tak během dnů a večerů děláte?
Pasiáns a čučím do dálek. Jednou jsme byli s ženou v Krkonoších, tam nás to jistí manželé naučili. Tak teď mastíme doma pasiáns, každý sólo jestli bude či nebude pršet, jestli někdo přijde a tak. Taky rád řežu dřevo, přehazuju hlínu a dělám drobné nádenické práce.
Prý také rád sledujete motocyklové závody?
Ano. Zrovna dnes byl úžasnej závod. Jistý outsider porazil elitu. Musím ale závodníky vidět zamaskované s přilbou a kuklou. Jak se odhalí, tak se ukáže, že jsou to hrozně nudní kluci a magie je pryč.
Taky jste sám závodil?
Jako dítě jo. S motorkou 350, vymáznul jsem se jednou ve Vimperku v lese. Ukradli mi i řidičák. Teď jsem už jen příkopový divák.
V rozhovoru zkraje roku jste mluvil o radikální změně. To jste myslel pandemii?
No, trochu jsem ten útok přírody předpověděl. Mně se to stává. Totéž bylo s rozpadem republiky, 11. zářím a atakem islamistů.
Jak to děláte?
Člověk nad tím nesmí přemýšlet. Prostě občas něco plácnu a pak koukám, že to funguje.
24
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
