Vlasta Burian se narodil v Liberci, ale už v deseti letech se s rodiči přestěhoval do Prahy, na předměstí Žižkova. Jeho otec – krejčí a divadelní ochotník – totiž neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, dostpříležitostí k vlasteneckým aktivitám.

Pro malého Vlastu se tak otevřely nečekané možnosti. Začal zpívat v kostele na kůru a měl rád operu. Jeho první veřejná vystoupení prý jeho otec neschvaloval, když ale viděl syna při jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik. Od té chvíle už jej od umělecké činnosti neodrazoval.

Hvězda Vlasty Buriana začala stoupat. „Se svými komickými výstupy začínalv roce 1916 na kabaretní scéně v Rokoku a ty nejslavnější, jako byla Italská opera, Řecko-římský zápas se židlí, Muž s penkalou a parodie na vojenský dril Svěcení praporu či C. a k. marodka, se staly pravidelnou součástí programové nabídky,“ uvedla Justina Kašparová, archivářka Městských divadel pražských, která zastřešují jak právě Rokoko, tak i divadla Komedie a ABC.

Herec v roli ředitele

V letech 1923 až 1925 pak Burian působil v Rokoku jako ředitel, poté se ale rozhodl, že se stane vlastním pánem. Své divadelní podnikání vysvětloval takto: „Nemohl jsem udělat nic rozumnějšího než peníze vydělané svými vlastními ústy strkat též do své vlastní kapsy.“

Po krátkých působeních na scénách v hotelu Adriaa na Smíchově se v roce 1930 přestěhoval do divadelního sálu, který sídlil v nově postaveném funkcionalistickém paláci Báňské a hutní společnosti, tedy do dnešního divadla Komedie v Jungmannově ulici v Praze.

„Provoz Burianova divadla byl zahájen 19. prosince 1930 premiérou Co dokáže Lemlíček. Představení tehdy mohlo vidět až 850 diváků, protože kapacita hlediště byla oproti dnešnímu stavu téměř trojnásobná. Sál byl vybaven nejmodernější technikou a prostorná foyer obložena vybraným mramorem,“ uvedla Lenka Dombrovská, editorka knihy Divadlo Vlasty Buriana a Komedie /1930 – 2020/, která k jubileu krále komiků vychází. Scéna, později přejmenovaná na Divadlo Vlasty Buriana, nabízela Pražanům široké spektrum kulturního vyžití, byla zde takzvaná Kinema (na oponu v sále se promítaly týdeníky, grotesky, dokumentární a animované filmy), konala se sportovní klání, besedy, výstavy i módní přehlídky pod záštitou Burianovy manželky Niny.

V té době už herec zářil také před kamerou. Vůbec poprvé se objevil v němé komedii Tu ten kámen (1923), která se bohužel nedochovala. Miláčkem davů se stal až s nástupem zvuku. Hvězdnou filmovou kariéru Vlasty Buriana odstartovala komedie Karla Lamače C. a k. polní maršálek z roku 1930. Na filmovém plátně se pak až do konce druhé světové války objevoval v komediích s původními náměty,v úpravách klasických děl, ale nejčastěji v adaptacích úspěšných divadelních her převzatých pro film z vlastního divadla. K těm nejúspěšnějším dodnes patří snímky Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939) nebo Katakomby z roku 1940.

Zákaz všeho

Po osvobození byl Vlasta Burian na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Po propuštění mu byl zabaven téměř veškerý majetek a dalších pět let nesměl vystupovat. Před filmovou kameru se vrátil jako smutný, zlomený a unavený člověk s podlomeným zdravím v agitce Slepice a kostelník (1951), která je označovaná za vrchol trapnosti a nejhorší Burianův počin.

Renomé si jako herec napravil v pohádkové komedii režiséra Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král… (1954), ve které jako Atakdále radí králi jménem Já I., jehož ztvárnil Jan Werich. Jeho humor i komika byly tehdy stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dodávaly světovou úroveň, což přiznával i sám Burian. Nakonec umřel na plicní embolii, doma, v blízkosti své věrné a milované ženy.

U příležitosti výročí hercova narození vydal Supraphon ve zvukové podobě knihu Vlasta Burian – Život za smích od filmového historika Pavla Taussiga. Načetl ji člen činohry Národního divadla v Praze Radúz Mácha. Bonusová část audioknihy zahrnuje téměř padesát výstupů, písní a skečů Vlasty Buriana tak, jak zůstaly zachovány na gramodeskách Ultraphonu a Supraphonu z let 1923 až 1957. Komikovo jubileum připomene i výstava, kterou chystají Městská divadla pražská.