V detektivní komedii Wilsonov, která má zítra premiéru v Praze a od čtvrtka ji uvidíme v kinech, hraje Vojtěch Dyk policejního nekňubu. Jakousi jednodušší variaci na praktikanta Hlaváčka, vyšetřujícího po boku protřelého člena FBI kruté vraždy ve městě, jehož jméno dostala v letech 1918 – 1919 Bratislava díky americkému prezidentovi T. W. Wilsonovi.

Scénář Marka Epsteina i režiséři se během příprav dosti měnili. Jaký jste měl pocit po přečtení scénáře?
Cesta k natáčení byla dlouhá, to ano. Ukotvilo se to vlastně až těsně před ním. A pokud jde o scénář, musím přiznat, že jsem se během čtení smál. Bavilo mě to.

Před verzí, kterou režisér Tomáš Mašín natočil a kterou uvidíme v kinech, nicméně existovala úplně jiná. Chmurná detektivka, která s komediálními prvky téměř nepracovala. Předpokládám, že jste četl obě. Která byla pro vás jako pro herce větší výzvou?
Ano, četl. Ale je těžké si vybrat, nedají se moc srovnávat. Víc mi seděla ta současná, komediálně stylizovaná. Obecně mám rád humor. Ale určitě by se mi dobře hrála i ta vážně laděná.

Když jsme u té stylizace – asi se shodneme, že podstatné je vyhmátnout její správnou míru. Řešili jste s režisérem na place, kam můžete zajít, nebo vám nechával volný prostor?
Za sebe musím říct, že jsem měl volnou ruku a mohl jsem si vymýšlet. Ale bylo to složité, protože jsme měli poměrně málo času si s žánrem hrát. Jak už to tak při natáčení českých filmů bývá. Tomáš se snažil hnát to dopředu a sem tam nebyl vůbec čas na zkoušení. Ale když se našel, měli jsme značnou svobodu a byla radost si vymýšlet.

Taková pohoda to byla? Neříkejte, že nic ve scénáři vás neděsilo…
Pravda, jedna věc jo. Měl jsem noční můru ze šlapacího kola.

Vy nejezdíte na kole?
Na kole jezdím, ale to, které mi přidělili, bylo za trest. Bylo retro a moc nefungovalo. Když mi ho asi popáté v půl třetí ráno přivezli a já ho musel před kamerou v dané scéně rozšlapat, dělalo se mi špatně dopředu už jen z toho pomyšlení…

Ve filmu máte za parťáka Jiřího Macháčka. Inspirovali jste se navzájem a sedli jste si v pojetí humoru?
Ano. Je skvělý parťák. Hlavně v karavanu.

V karavanu?
No, když si vedle něj po natáčení lehnete, máte hned pocit, že splynete s jeho duší.

Chápu, že to muselo být nezapomenutelné…
Ale na place to měl těžší, protože na rozdíl ode mě byl celou dobu tahounem příběhu. Já se vedle něj jako ten policejní ňouma spíše vezl a mohl si v klidu přemýšlet o dalších fórech.

A který z fórů je čistě váš?
Ta úplně poslední hláška v závěru filmu – když se mě Táňa Pauhofová jako má těhotná manželka ptá: A na co jsou ty gumičky? A já řeknu: Na příště…

Wilsonov je sice parodie, nicméně detektivka. Máte vy sám rád tenhle žánr a jaké se vám líbí jako divákovi nebo čtenáři?
Detektivky moc nečtu. Poslední jsem přelouskal někdy ve čtrnácti. Není to moje čtenářská parketa. Z filmů mě nejvíc bavilo sledovat Hercule Poirota. Ten způsob vyprávění. Protože si na konci vždycky sezve všechny zúčastněné a odhalí pachatele. A skoro vždycky je to ten, kterého jsem podezříval…

Máte před sebou nějaké další tvůrčí výzvy?
Chystám se na Bernsteinovu Mši, velký projekt v režii bratrů Cabanů, který bude mít premiéru na jaře. Těžko ho popsat, v týmu, který se na něm podílí, mu říkáme hudebně dramatický. Mám tu hlavní roli kněze, Celebranta, jehož part má velké rozpětí - od klasických kantilén přes popovou dikci až k dramatičtější deklamaci. Zajímavá kombinace jazzu, popu, rocku a divadla. Je to taková moje srdeční záležitost. Proto se na ní podílím i jako producent. Zatím je v plánu deset repríz, začínáme v pražském Fóru Karlín, pak objedeme několik měst, mj. Olomouc, České Budějovice nebo Ostravu.

Jak pokračuje film o Petru Novákovi, kde máte hrát titulní roli?
Nijak. Teď usnul. Doufám, že se probudí. Ale na druhou stranu, kdyby se měl probudit blbě, tak ať radši spí dál…