Betlémské světlo. S Janem Svěrákem jste se na place potkal poprvé, nemýlím se? Jakou postavu vám nabídl?
Hraju jednu z figur, o kterých píše hrdina filmu, spisovatel Šejnoha. Trochu se mu vymykáme, protože je mu už přes osmdesát, a tak s ním kromě jiného konzultujeme jazyk. Různě ho upozorňujeme, že takhle se už dnes nemluví. A on ve své moudrosti nás nechává žít svým životem. Což budí řadu vtipných situací.

Jsem moc rád, že se scénář nese v určité nadsázce a otvírá pole pro fantazii, je to zábavné i herecky podnětné. Honza Svěrák do natáčení vnáší příjemný klid, je v nejlepším slova smyslu „vytočený“ filmař. Nechává hercům velký prostor si s postavami i celkovým retro stylem hrát. Potkal jsem se tu navíc s Terezkou Rambou, kterou jsem kdysi představil Zdeňkovi Svěrákovi v divadle.

Tak se kruh trochu symbolicky uzavírá. Jsme dobří kamarádi, moc mě těší, že je to v posledních dvou letech už třetí projekt, na kterém jsme se potkali. Známe se lidsky a profesně, jsme na sebe hezky napojeni. Naše přátelství se pozitivně odráží v práci, víte, co ten druhý udělá, chápete jeho mimiku, barvu hlasu.

V Teorii touhy u Radka Bajgara máte odlišnou postavu: vztahového kouče. Toho jste ještě nehrál?
Ne, kouče jsem ještě nehrál, ani jsem žádného pořádně nikdy neviděl. Jen na internetu, pouštěl jsem si kvůli roli nějaká videa. Jsou trochu úsměvná. Byl jsem tomu rád, je to zase jiný typ role, než do kterých jsem byl dřív obsazován. Inspiroval jsem se metodou své postavy a zavedl během natáčení rituál, že se před každým nově započatým obrazem všichni společně a pevně obejmeme…

I Radkův film je napsán s nadsázkou, jeho komedie vypráví o mezilidských vztazích. Nic neshazuje, dotýká se vážných témat, a přitom se tomu smějete. Líbí se mi, že umí s lehkostí sdělovat zásadní věci. Pracuje se mi s ním dobře, dlouho se známe, je mimo jiné dramaturgem seriálu Marie Terezie.

I tam jsem se rád vrátil. Kavalíra Františka Štěpána je radost hrát, i když jeho cesta se tu už uzavírá. Pokaždé žasnu, jak skvělou práci dokážou maskérky a kostymérky odvést!

A do třetice na Kampě vás už v červnu potkáme jako Wericha, jehož postavu hrajete napůl s Václavem Koptou. Potěšilo vás to?
První reakce byl spíš šok z toho, proč bych zrovna já měl hrát Wericha. A zároveň velká výzva. Nabídka přišla ve chvíli, kdy jsem v lockdownu přemýšlel, jaký má naše profese smysl. A že je možná úplně zbytná. Ale každý se potřebujeme v těžké chvíli odreagovat.

A udělat inscenaci o Werichovi mi právě v téhle době dává smysl. On celým dílem atakoval společnost a její svědomí. A přesně to má dělat i kultura. Takže šok vystřídalo odhodlání. Přiznávám, že se trochu bojím zpěvu, který mě asi nemine, nejsem kovaný zpěvák. Režisérka Adéla Stodolová plánuje hru plnou písní a choreografií, ale to k werichovské scéně patří. Slibuji si od toho, že budeme o Janu Werichovi mluvit současným divadelním jazykem.