Známý režisér Fero Fenič je zakladatelem a v současné době také prezidentem jedné z nejprestižnějších filmových přehlídek ve střední Evropě. Nejen o tom, jak je spokojen s letošním ročníkem festivalu Febiofest, jehož regionální ozvěny se minulý týden konaly na východě Čech, se rozhovořil exkluzivně pro Deník.

Jak z vašeho pohledu hodnotíte letošního ročník filmového festivalu Febiofest?
Jsem potěšen. Poté, co jsem festival předal novému organizačnímu týmu a zůstal jen jeho prezidentem, tak jsem se trochu obával, jak se Febiofestu bude dařit. Teď ale vidím, že sám bych ho nedokázal připravit lépe, ať už po stránce organizační, tak finanční. Těší mě, že si udržel vysoký standard v programové nabídce i počtu zajímavých hostů. Doufám, že nový tým po tomto mém vyjádření nezpychne nebo mi nezačne přerůstat přes hlavu (smích).

Festival se navíc snaží neustále přicházet s něčím novým. Co to bylo letos?
Je pravda, že někdy se zdá, že už se ani nic nového nedá vymyslet, ale vždycky se snažíme Febiofest smysluplně pozitivně rozvíjet. Poprvé jsme letos udělili cenu Amnesty International Febiofest Award, jejímž prostřednictvím chceme poukázat na nespravedlivě vězněné umělce a novináře na celém světě.

A jak jste spokojen s regionálními ozvěnami?
To už je takové naše tradiční prokletí. (smích) Samozřejmě máme radost, že je o Febiofest v regionech velký zájem a že se nám stále hlásí nová města, která by měla zájem o to, aby se u nich festival zastavil. Bohužel je musíme odmítat, protože větší počet měst než teď bychom nezvládli. Pro pražský festival nemají regionální ozvěny žádný zásadní přínos. Platíme daň za to, že jsem se na začátku 90. let v jakési euforii začal chovat jako spasitel tuzemského filmu. Tehdy se zavírala kina a já jsem si řekl, že je potřeba pomoct tomu, aby lidé nepřestali chodit do kina. Proto jsme začali jezdit do regionů. Dnes už z takto pojaté koncepce nejde couvnout. Když jsem měl takové záchvěvy, že bychom regiony vynechali, tak všichni pořadatelé těchto ozvěn plakali a ptali se proč. Argumentovali, že by to byla velká škoda a že už má Febiofest v místě konání dlouhou tradici. To je třeba příklad Pardubic, kam se každý rok vracíme, a v poslední době i Hradce Králové. Uvědomil jsem si, že je důležité, aby se filmové slavnosti nekonaly jen v Praze. Když už regiony nemají svůj regulérní velký festival a my jim nemůžeme přivézt plný talíř z pražské přehlídky, snažíme se jim v regionálních ozvěnách Febiofestu nabízet alespoň ty nejchutnější jednohubky.

Navíc projekce, která je součástí prestižního filmového festivalu, může mít pro diváky i punc výjimečnosti…
To ano. Byl to častý argument pořadatelů regionálních ozvěn Febiofestu, že pro diváky mají tyto projekce slavnostnější ráz než v případě běžné návštěvy kina.

Jak jste si letošní Febiofest užil vy osobně, když už nenesete na svých bedrech to hlavní organizační břímě?
Febiofest je pro mě rok od roku příjemnější (smích). Ze začátku jsem si nemohl zvyknout na to, že už všechny ty organizační starosti na svých bedrech nemám. Jsem typ člověka, který musí mít vše pod kontrolou. Proto jsem měl neustále tendenci do něčeho zasahovat, ale pak jsem pochopil, že je to k ničemu, že nový tým moc dobře ví, co má dělat. Dnes už si festival užívám mnohem víc jako divák nebo jako pozorovatel, který sem tam řekne nějakou tu připomínku. Ale už nejsem tak nervózní jako dříve a nepracuji při Febiofestu dvacet hodin denně. (smích)

Letos Febiofest uvedl v premiéře nebo předpremiéře nebývalý počet českých filmů. Čím myslíte, že to je?
To, že se letos sešlo deset nových českých filmů, je spíše náhoda. Jsou ročníky, kdy je naše nabídka na domácí snímky velmi bohatá, ale i ty, kdy se může zdát chudší. To ovlivnit nemůžeme, protože jsme odkázáni na to, co se 
v daný rok zrovna rodí. Fakt, že se natočilo tolik českých filmů, může být paradoxně výsledkem určité krize, kterou česká kinematografie podle mého názoru prochází.

Proč si to myslíte?
V 90. letech lidé přišli na český film, ať byl jakýkoliv. Chtěli vidět svá témata a herce. Teď už tomu tak není. Dokonce i někteří dříve renomovaní tvůrci ztratili své publikum. Objevují se české filmy, co mají návštěvnost třeba jen pár tisíc diváků. To je jev, který tu v minulosti nebyl. Návštěvnost si dnes udržují hlavně komedie, a to často bez ohledu na jejich kvalitu.Obecenstvo už zkrátka nemá takovou potřebu vidět  nový film jen pro to, že je český.

A co těch deset nových českých filmů na Febiofestu?
Tyto filmy jsou výraznějším hlasem nové generace tvůrců. Vesměs se totiž jednalo o debuty nebo začínající umělce, kteří svá díla často natáčeli 
v nezávislých produkcích. Tato nová generace začala cítit, že udržování stávajícího stavu nemůže být budoucností českého filmu a že je třeba hledat nová témata a formy zpracování, zkrátka cesty, jak se přiblížit současnému divákovi. Je to podle mého názoru jediná cesta, jak českou kinematografii okysličit.

Navíc technicky dnes není takový problém film natočit…
Přesně tak, ta cesta k filmu je technologicky jednodušší. Dokonce i na Febiofestu máme soutěž, v níž filmařem může být prakticky každý, protože svůj příběh může natočit na mobil. To pochopitelně ulehčuje cestu lidem, kteří mají vůli a energii se do něčeho takového pustit.

Na druhou stranu pak může nastat problém, že se v kinech objeví i snímky, jejichž kvalita je přinejmenším sporná…
Objektivní síto kvality neexistuje. Jednou jsem se o tomto tématu bavil s jedním americkým tvůrcem. Z dvou set snímků, které se tam natočí, může projít sítem distributorů třeba deset nebo patnáct. Některé se zkrátka vůbec nedostanou do kin, protože by prodělaly. Jenže úspěšné filmy často vznikají proti vůli někoho, nemohou třeba dlouho najít svého producenta nebo se točí jako nízkorozpočtové a pak zaznamenají fenomenální úspěch. Na něj má vliv tolik různých faktorů! A to včetně aktuální atmosféry ve společnosti, momentální nálady nebo různých módních vln. Kdyby někdo našel nějaké objektivní síto kvality, byl by to pro filmový průmysl po celém světě ten nejlepší zlepšovák a ušetřil by miliardy producentům. Bohužel nebo bohudík to ale nejde.

Jak je to teď s vašimi vlastními uměleckými ambicemi?
Své ambice dost naplňuji vším, co dělám. Myslím, že málokterý kolega mé generace pracoval za posledních pětadvacet let tolik, co já. Z ničeho jsem vybudoval studio, které ve svých nejlepších letech produkovalo až sto dokumentů ročně, založil jsem festival, který je jednou z největších audiovizuálních akcí ve střední Evropě. Vedle toho jsem se snažil nepřehlížet ani různé občanské iniciativy, pomáhal mladým tvůrcům, učil pět let studenty na FAMU. Domnívám se, že toho je na jednoho člověka celkem dost. To, že jsem nenatočil žádný svůj film, byl nejdříve problém mého vytížení jinými projekty, teď mi však chybí spíše nějaká motivace, podnět. Mám pocit, že nemám 
s kým soutěžit a nevím, jestli vůbec nějaký divák potřebuje můj film. Navíc jsem ve věku, kdy začínám jinak vnímat hodnotu svého času než dříve. Vím, že filmu musí člověk věnovat dva roky života. A v tuto chvíli nejsem přesvědčen o tom, že bych kvůli tomu odsunul všechny své další aktivity. Mám několik scénářů, které by se daly natočit, a to třeba i komorně, ale v tuto chvíli mi chybí správný podnět.

A co by jím mohlo být?
V tuto chvíli mě plně zaměstnává fakt, že Česká televize schválila pokračování série dokumentárního cyklu GEN (Galerie Elity Národa), který v krátkých portrétech mapoval zajímavé osobnosti tohoto národa. Myslím, že tímto projektem mohu zanechat významný vzkaz do budoucna dalším generacím.

Kdy by se mělo začít natáčet?
Někdy v květnu nebo červnu.

A kdy by měl jít nový GEN do vysílání?
Na obrazovky by se měl tento dokumentární cyklus vrátit snad počátkem příštího roku. Zatím to vypadá, že opět 
v hlavním vysílacím čase, což by pro český dokument byla pochopitelně výrazná pocta a samozřejmě i výzva znovu ho vrátit většinovému divákovi.

Máte nějaké další výzvy?
Myslím, že je vhodná doba na to přijít s nějakým pozitivním projektem a podnětem, protože se v této společnosti silně prohlubuje skepse. Je dnes rozervaná v názorech a postojích, čemuž nepřispívají ani různé krize včetně té aktuální migrační. Přiznám se, že ze  současné české společnosti nemám dobrý pocit. I u mě se začala prohlubovat skepse 
z toho, kam vlastně směřujeme. Postrádám tu energii, kterou společnost vyzařovala třeba v šedesátých letech. Teď mi přijde více cynická, příliš materiální, bez ducha. A věřím, že nový GEN bude můj malý příspěvek k tomu, abychom znovu připomněli ohromné bohatství českého národa a příběhy lidí, kteří dokázali i přes různé překážky vytvořit úžasné věci a posunout tento národ dopředu.

A co pokračování České sody? Nebyla by podle vás pro tento projekt vhodná doba?
Teď budu mluvit zcela otevřeně. Před dvěma lety jsem začal velmi intenzivně pracovat na projektu internetového serveru České sody. Říkal jsem si, že by mohl pomoct mnohým lidem z frustrace, když vidím, čeho všeho jsou Češi schopni, jak skvěle a vtipně dokáží glosovat aktuální veřejné dění, a to mnohdy dost drsně a syrově. Je mi líto, že neexistuje jedna internetová adresa, kam by se každý naštvaný nebo frustrovaný Čech mohl ráno obrátit, pobavit se a potom vyjít z domu do práce s širokým úsměvem. Možná by pak bylo v ulicích víc dobře naladěných lidí.

A proč jste se do tohoto projektu ještě nepustil?
Tuto myšlenku jsem nezavrhl, ale vyžadovala by investora. Věřím tomu projektu a věštím mu velký úspěch. Už proto, že žádný takový server nikde jinde v Evropě neexistuje. Chtěl bych ho ale udělat pořádně a velkoryse tak, aby Česká soda nabízela kvalitní každodenní úlevu od problémů, které Čechy trápí.

Byl by to projekt, jemuž byste byl ochoten věnovat čas?
Určitě. Cítím v něm smysluplnost. Film je jednorázové umělecké dílo, které si pak žije svým životem. Ale Česká soda by tu v této podobě klidně mohla být i sto let po mé smrti, zkrátka dokud by ji lidé potřebovali. Samozřejmě bych projektu dal své jméno a know-how. Přijde mi úžasné, jaký potenciál je ukryt v české společnosti a nemá zatím svůj prostor. Jsem přesvědčen
o tom, že jedno takové shromaždiště by „smějící se bestie", jak český národ nazval říšský protektor Reinhard Heydrich, uvítaly…