Devětatřicetiletý slovinský filmař Nejc Gazvoda nemusel pro inspiraci k filmu Vzor chodit daleko. Šikanu, kterou zažívá jeho hrdina Jan, znají teenageři napříč světem, režisérovu někdejší školu v rodném městě nevyjímaje. Koneckonců, film natáčel právě tam.

S Janem a jeho psychicky nestabilní matkou Majou se seznamujeme ve chvíli, kdy sem přicházejí z Lublaně. Oba nastupují na tutéž školu – Maja jako psycholožka, Jan do školních lavic. Změna prostředí, matka, která rozvod i ztrátu prestižního místa v metropoli řeší alkoholem, spolužáci, které kvůli doznívající pandemii znal chlapec jen online, a nastupující šikana – toho by bylo dost i na dospělého. Natož pak na čtrnáctiletého chlapce, jenž většinu bouřlivých emocí prožívá uvnitř a jedinou očistnou chvílí je pro něj hra na housle v zákoutí řeky.

| Video: Youtube

Se svou introvertní a nesmělou povahou se záhy stane terčem šikanující party spolužáků, takzvaným „sluníčkem“, jehož cejch dosud nosil jiný žák, Jakob. Právě ten se nejvíc těší z toho, že břemeno ponížení předal někomu dalšímu (zvlášť když se kvůli tomu opakovaně pokouší o sebevraždu) a Janovo trápení si zlomyslně vychutnává. Paradoxně je to ovšem zrovna Maja, která ho dostane na starost, aby se jeho skoky z oken už neopakovaly. Protože však svou práci, zejména kvůli stoupající míře pití a soupeření s novou kolegyní, nezvládá, Jan hledá oporu jinde. Najde ji u svalnatého a přímočarého souseda se stejným jménem Jan, k němuž se upne jako k chybějícímu otci a který ho učí fyzické obraně. I díky němu zvolna dospěje k rozhodnutí, že se musí svým tyranům postavit. Třeba i s puškou…

Fotogalerie: S puškou do školy. Film Vzor líčí šikanu

Dobré postřehy

Režisér vypráví příběh věcně a přesvědčivě, s dobře odpozorovanými detaily ze života teenagerů i dění na školní půdě, kde se například eskalující konflikt mezi chlapci i rodiči snaží ředitelka zamést pod koberec a kde občas padají nepochopitelná rozhodnutí. Podařilo se mu dobře napsat ústřední charaktery postav a odhalovat je v podstatných situacích – například při domácím večírku podtrhujícím neblahý vliv pandemické izolace, vztahy pedagogů, ale i postoje Maji, která se není schopná srovnat s odchodem na maloměsto a věčně trousí poznámky o tom, že je to jen dočasné.

Priscilla je příběh ženy, jež si vzala Elvise Presleyho a šest let se s ním a s jeho slávou snažila žít. Než to vzdala:

Postupně tak skládá celkovou mozaiku, z níž je patrné, že to teenagerům zápasícím s bouřemi svého zjitřeného věku dospělí ani trochu neusnadňují. Spíše naopak – v zásadních momentech selhávají a utápějí se sobecky ve vlastních bolístkách, ješitnosti a pokrytectví (místo aby řešili příčiny Jakobových sebevražedných pokusů, vsadí do oken sítě). U mladých mrazí z toho, jak cyničtí dokážou být a jak snadno se přelévají jejich sympatie – podle toho, kdo je zrovna borec a kdo týrané „sluníčko“. A jak málo může stačit k tomu, že dojde k násilí, odkud není návratu.

Opora v hercích

Nejci Gazvodovi při tom bezpochyby pomáhá důvěrná znalost prostředí, kde sám vyrostl a učil se, velkou oporu má ale hlavně v hercích. Vynikající je hlavně France Mandić v roli Jana, uvěřitelný za všech okolností, přestože pracuje v roli introverta s minimem hereckých prostředků. Ať hraje na housle, vzhlíží s nadějí k náhradnímu tátovi (vzoru) nebo svádí po svém boj proti šikaně i za svou důstojnost a čest mámy, byť to s ní vzhledem k jejímu věčnému opilství a veřejným trapasům nemá vůbec lehké. Výborně mu sekunduje Mojca Funklová jako jeho matka řešící namísto synovy osamělosti a citové deprivace svoje ambice a občasné milence.

close Janova matka Maja řeší jiné starosti. Třeba milence (Mojca Funklová) info Zdroj: se svolením Continental film zoom_in Janova matka Maja řeší jiné starosti. Třeba milence (Mojca Funklová)

Svůj díl dobré práce přidal do slovinsko-česko-italsko-srbského snímku i náš kameraman Jan Šuster snímající citlivě detaily a polodetaily herců i zvláštní náladu opuštěné příměstské krajiny násobící efekt osamělosti hrdinů bloumajících v nefunkčních rodinných vztazích.

Je to dobrý film. Můžeme polemizovat s jeho závěrem, v němž se navzdory rozehranému napětí až příliš rychle změní naladění hlavního hrdiny, i tak jde ale o filmařsky poctivý příspěvek na téma věčné dětské šikany. Protože ta bohužel nemizí.

Hodnocení Deníku: 65 procent