Nešťastní Shakespearovi milenci Romeo a Julie, zde Maria a Tony, vstoupili do ulic New Yorku poprvé na divadelní scéně na Broadwayi v roce 1957. Původní Monteky a Kapulety vystřídaly bělošské a portorikánské party, žijící v západní části New Yorku poblíž Harlemu. Díky hudbě Leonarda Bernsteina a libretu Stephena Sondheima se z muzikálu stala událost, jež lákala četné davy. Bylo jen otázkou času, kdy si hry všimnou filmoví producenti. Trvalo pouhý rok, než začaly první přípravy.

Adam Driver a Lady Gaga jako manželé Gucciovi
Módní ikona Gucci a jeho rodina. Co je ve filmu realita a co fikce

Scénář k filmu Roberta Wise a Jeroma Robbinse napsal Ernest Lehman, v hlavních rolích okouzlovali publikum křehká Natalia Wood a Richard Beymer. Taneční choreografie a písně byly úchvatné, kritici chválili sociální podtext a svůj triumf West Side Story završila na oscarovém večeru. Stala se prvním filmem v historii této prestižní soutěže, který posbíral deset Oscarů. Poprvé také akademici udělili sošku dvěma režisérům. Hvězdy muzikálu předvedly své večerní róby, usmívaly se na akademiky a novináře, prostě radost až do rána.

Tréninky na krev

Málokdo na té opulentní slávě tušil, že natáčení nebylo ani zdaleka takovou idylou. Natalia Wood později v rozhovorech přiznala, že druhý režisér a choreograf Jerome Robbins byl pedant, a herci šli během práce na tanečních číslech doslova „na krev“. Natalia trénovala šestnáct hodin denně, většina tanečníků ve sboru si odrovnala kolena na ostrých newyorských chodnících a jedna z tanečnic dostala pneumonii.

Robbins navíc na placu často měnil choreografii a opakoval natáčení jednotlivých záběrů, takže překročil plánovaný rozpočet. Nakonec jej producenti požádali, aby projekt v půli natáčení opustil. Dokončil s herci a sborem celkem čtyři výstupy - úvodní scénu a písně Cool, I Feel Pretty a America. Zbývající scény dotočil sám Robert Wise.

Předabovaná Natalia

Natalia zápasila i se zpěvem a portorikánským přízvukem (stejně jako v nové Spielbergově verzi mluvili Wiseovi herci anglicky a španělsky) a ve finále ji nechal režisér přezpívat zpěvačkou Marni Nixonovou (která dala svůj hlas i Audrey Hepburn ve filmovém muzikálu My Fair Lady). To ovšem producenti herečce zatajili, zjistila to až těsně před premiérou. A vcelku pochopitelně ji to rozzlobilo.

Ani při studiovém nahrávání hudby nepanovala zrovna harmonická atmosféra. Skladatel Leonard Bernstein si tak trochu „nesedl“ s José Carrerasem, který nazpíval Tonyho a kterému skladatel vytýkal, že neumí správně dýchat a vyslovovat. Není divu, že byl slavný pěvec po většinu času rozladěn…

Režisérka Jasmila Žbaničová
Film roku je Quo vadis, Aida? České "Myši" nevyhrály

Mimochodem, válka gangů se neodehrávala jen na plátně. Filmový režisér a scenárista Arthur Laurents, jenž se podílel na scénáři, označil později tvůrčí zázemí rovněž jako „válku gangů“. Robbins ve snaze o co největší autenticitu znepřátelených part držel skupiny vybraných herců záměrně separátně, nesměli spolu jíst u jednoho stolu ani komunikovat mimo kamerové klapky.

Dnes patří West Side Story z 60. let do prestižní Filmové knihovny a mnohé z výše řečeného pokryl historický hvězdný prach.

Spielberg, starosvětský vypravěč

Těžko říct, zda o tom věděl Steven Spielberg, když ho jako malého kluka láska Marii a Tonyho okouzlila. V každém případě celý svůj profesní život toužil po tom natočit svou vlastní West Side Story.

Teď je – po několika covidových odkladech a šedesát let po premiéře původního filmu – i v českých kinech. Ten, kdo čekal moderní verzi, bude nejspíše zklamán. Spielberg ale nikdy nebyl experimentátor typu Baze Luhrmana, jenž se v roce 1996 ujal shodou okolností téhož shakespearovského příběhu a Romea a Julii zasadil do současných kulis. Leonardo DiCaprio a Claire Danesová byli úchvatní a jejich partičky nosily kožené bundy a pohybovaly se mezi benzínovými pumpami.

Moje slunce Mad
Velká šance pro Česko. Animovaný film Moje slunce Mad může vyhrát Zlatý glóbus

Spielberg je odjakživa dobrý, ale starosvětský vypravěč. Jeho West Side Story ctí původní verzi včetně příběhu, zůstává v retro stylu, přesto není jeho film pouhou kopií snímku ze 60. let (autorem scénáře je Tony Kushner, podepsaný mimo jiné pod výtečnými Anděly v Americe nebo Spielbergovým Mnichovem). Velkou pečlivost věnoval tanečním i pěveckým scénám a rozmáchl se především vizuálně. Film začíná na stavbě mezi polozbořenými zdmi, maringotkami a pytli šrotu a realističnost kulis zachovává i nadále. Taneční čísla jsou vyrovnaná a stylizovaná, choreografie se inspiruje jmény part (naznačená křídla v pohybu u Tryskáčů), pracuje s efektními scénami, jež dávají ději dynamiku a barvy (melouny rozsypané na vozovce).

Rvačky znepřátelených skupin naopak působí velmi realisticky, stejně jako sociální rozdíly a střety bílých a snědých hrdinů, které se od dob Roberta Wise v Americe zase tak moc nezměnily, ba naopak. Spielberg ale nijak netlačí na pilu, jen je v rámci příběhu zaznamenává, nestaví se ani na jednu, ani na druhou stranu.

Pocta retro žánru

Jedinou větší úpravou je postava Doca, u nějž žije a pracuje Tony. V novém filmu je místo něj žena, Portorikánka Valentina, jež tu má své opodstatnění. Hraje ji Rita Moreno, jež se objevila i v první verzi filmu v roli Anity a jíž vzdává Spielberg jasný hold. A klobouk dolů, zpěvačka a herečka se skutečným portorikánským původem, jež oslaví za tři dny rovných devadesát (!), je důstojnou ozdobou filmu.

Taneční a soupeřivé scény mají napětí a dynamiku, vyvažují je okamžiky romantické a melodramatické. Tady se ke slovu dostávají známé písně, prohlubující emoce a empatie, ať je to Maria nebo Tonight ústící ve slavnou scénu na balkoně. Lze tu číst i jemný odkaz na Shakespeara - v setkání Marii a Tonyho v kostelní kryptě. Z ústřední dvojice je výraznější než Ansel Elgort jeho partnerka Rachel Zeglerová, které nechybí mladická dychtivost a touha, přesvědčivá je i temperamentní Ariana DeBose v roli Anity. Vizuálnímu retro kabátu náramně sluší kamera Spielbergova dvorního spolupracovníka Janusze Kamińskiho.

West Side Story Stevena Spielberga bude možná pro někoho podívanou ze „staré školy“. Která ve finále navíc přece jen trochu vázne. Ti, kteří mají rádi retro a dokážou v něm číst i aktuální impulsy, ale jeho poctivé řemeslo a soulad všech složek na plátně ocení.