Na sklonku 19. století lekaly publikum živé fotografie zachycující příjezd vlaku, přijíždějící lokomotiva v kinematografu pana Lumièra dokonce vyháněla diváky z hlediště. Dnes je v multikinech možné sledovat plastický obraz a stejně ohromující zvuky.

V systému 4DX divák sedí v křesle, které s ním vibruje, pohybuje se do všech směrů, do tváře i na krk mu občas zafouká, může ucítit střelný prach, spálenou gumu, kávu, lesní plody, květiny i vůni oceánu. Prožije vodní spršku a je oslněn záblesky.

Co slovo film znamená?

Výraz film pochází z angličtiny, v níž slovo film původně znamenalo označení pro blánu nebo povlak. Přeneseně pak výraz film znamenal povlak na celuloidu, tj. citlivou vrstvu na světlo. Pojem film původně označoval celuloidový list nebo pás opatřený vrstvou citlivou na světlo jako fotografický nebo kinematografický materiál. A od toho pak vedla už je krátká cesta k pojmenování celého jednoho druhu umění.

Trojrozměrná projekce byla před 13 lety též revoluční

Podobnou revoluci znamenalo v březnu 2003 otevření sálu IMAX s trojrozměrnou projekcí, kdy se snímky promítají ze dvou filmových pásů na plátno o rozměrech 20 krát 25 metrů. Diváci se speciálními brýlemi mají dojem prostorového obrazu. Přitom se stereoskopickým filmem se pražské obecenstvo seznámilo už v letech 1936-1937 při americkém osmiminutovém snímku Audioskopiks. Obraz rozkládal na červenou a zelenou pro každé oko zvlášť, diváci měli polarizační papírové brýle.

V květnu 1955 bylo kino Praha na Václavském náměstí, kde je dnes obchodní dům Van Graf, otevřeno jako "plastické", využívající právě tuto metodu. I tady diváci měli brýle; provoz prvního stálého stereoskopického kina však trval sotva rok.

Publikace Pražské biografy, která vyšla ke stejnojmenné výstavě v muzeu na Florenci, připomíná i další pražskou kuriozitu - Kruhové panoramatické kino otevřené 1. května 1960 ve Stromovce. Divákům nabízelo nevšední zážitek z promítání 22 synchronizovaných promítaček na kruhovou plochu obklopující hlediště.

V roce 1910 bylo v Praze 18 stálých kin

Na konci 20. let 20. století to bylo už 117, z toho 8 zvukových. První český zvukový snímek Tonka Šibenice měl premiéru v únoru 1930 v Alfě. Ta nabídla v roce 1956 první film v širokoúhlém formátu - šlo o česko-francouzský film V proudech. Právě Alfa byla v roce 1967 vybavena projekcí 70mm filmových pásů se stereofonním zvukem.

Ve stejném roce byl na Expu v Montrealu předveden vynález Radúze Činčery Kinoautomat, kdy diváci hlasováním ovlivňovali děj. Sklidil ovace, k promítání bylo v roce 1968 adaptováno kino Světozor. V roce 1972 byl Kinoautomat zrušen, vrátil se sem v roce 2007 a pak ještě několikrát.

Filmový podnik v metropoli spravoval v roce 1957 třiašedesát kin. Restituce v 90. letech znamenala úbytek těch nejvýdělečnějších, po privatizaci fungoval v letech 1993-1996 s tuctem kinosálů. Když byl v roce 2001 zrušen, měl už jen tři. To už začala éra multiplexů, první bylo otevřeno v roce 2000 ve Slovanském domě, dnes jich existuje desítka.

Digitální film

Vlna digitalizace kin od roku 2009 nahradila filmové pásy digitálními kopiemi filmů - a pravděpodobně zachránila zbytky klasických kin před krachem. Některé kinosály se dokonce obnovují, naposledy kino Pilotů a pracuje se v Kině 64 U hradeb. I tak je asi atmosféra sálů s vrzajícími dřevěnými sedadly, do kterých pozdně příchozí směrovaly uvaděčky za svitu baterky, nenávratně pryč.