V kontextu domácí tvorby v každém případě mimořádný film, srovnatelný s americkou produkcí, včetně vynikajícího řemesla. Jeho tvůrci cílí dál než jen na domácí publikum a je to správné. Potvrzuje také, že Ondříčkovi se daří na poli historických témat, jimž dává čas, který potřebují (Dukla 61´). Jak sám řekl na setkání s médii, Zátopek zrál v jeho hlavě dlouho, k rozhodnutí natočit o něm film přispěly různé impulsy včetně povídky Oty Pavla a dokumentu, v němž si režisér připravil lehce půdu. A není divu, atletův fenomén i barvitý život, v němž se odrážejí naše dějiny, si o hraný příběh říkal.

Životopisné filmy lze vyprávět různě, nejnudnější bývají ty, které vsadí na suchou pietu. Autoři scénáře (Ondříček s Alicí Nellis a Janem P. Muchowem) naštěstí našli jiný klíč. Na Zátopka nahlížejí očima jiného běžce - australského rekordmana Rona Clarkea, který se na rozdíl od něj olympijským vítězem nikdy nestal. Po zdravotním kolapsu během závodu a uprostřed osobní krize se vypraví do Prahy, aby slavného běžce navštívil. Přijíždí na sklonku 60. let, kdy město okupují Rusové a česká atletická hvězda už podniká jen běh se psem, doma upíjí pivo a manželku Danu má bůhvíkde.

Herec Lukáš Vaculík v roli školského ombudsmana
Lukáš Vaculík: Aleš Pelán jde do role školského ombudsmana s čistým štítem

Skrze Emilovy vzpomínky, fotografické útržky a předměty jako plyšový psíček nebo pivní podtácek se probírá jeho životem – od atletických začátků přes seznámení a sňatek s oštěpařkou Danou až po slavný triumf v Helsinkách. Nechybí klíčové momenty ze závodů, nesoulad manželů kolem rodičovství ani podpora židovského kolegy Jungwirtha, kterého komunisté odmítli z politických důvodů pustit na olympiádu.

Film je lehce na hraně se stopáží a více než jednolitý příběh předkládá jakési leporelo ze Zátopkova života. Ondříček ho ale vypráví suverénně, se znalostí faktů a mimořádným citem pro dobovou atmosféru. Nejvíce se mu daří přenést na plátno dramatičnost slavných závodů, které jsou natočeny s bravurou hollywoodského filmaře. Zručně střídá dynamiku sportovních scén s okamžiky zklidnění (u Daniny chvíle s medailí u večerního jezera se člověk bojí skoro dýchat). Pracuje s podnětnými aktualizujícími motivy, třeba tiskovkou po výhře manželů v Helsinkách, kde tvůrci pádně ilustrují Emilův odzbrojující egoismus typický pro génie všeho druhu. Nabízejí i vtipné momenty, třeba smeták v Zátopkově domácnosti, v jehož násadě australský host pozná Danin slavný olympijský oštěp…

Václav Neužil s Modrou kostkou za Zátopka
Skauti i hokejisté. Ve Varech se udílely ceny za scénáře i minutové filmy

Nic rušivě nevybočuje z promyšleného konceptu, vše do sebe přirozeně zapadá: kamera Štěpána Kučery, velkorysá výprava, výtečná hudba Beaty Hlavenkové, režie i střih. Zátopek Václava Neužila má divácky vděčnou kombinaci entuziasmu, urputnosti i naivního podivínství (byť tady mohl možná herec trochu ubrat) a jeho běžecký výkon bere dech. Martha Issová našla své Daně správnou míru zábavného sarkasmu i ženské zranitelnosti, příjemně působí nová tvář Jamese Frechevilla v roli Rona Clarka. Za všechny menší postavy, jež dotvářejí kolorit dobového prostředí i poměrů, pak zmiňme ještě Roberta Mikluše a Štěpána Kozuba v přesných, nezkarikovaných rolích sportovních funkcionářů.

Film Zátopek působí autenticky a nabízí všechno podstatné, co by o něm měli diváci vědět – v souladu se záměrem představit to, co obyčejný kluk z Kopřivnice dokázal. I v tom lze najít paralely s americkou produkcí, protože Zátopek de facto ztělesňuje obraz splnění „českého snu“. Tvůrci mu přitom nestaví žádný pomník. Na plátně běhá, směje se a vzdoruje muž z masa a kostí, geniální atlet, který měl ale i své chyby. Je to poctivé sportovní drama, jaké tu dlouho nebylo a které má velkou šanci přivést do kin více diváků než dosud české snímky přivedly.