Předchozí
1 z 3
Další

V létě jste se zúčastnil charitativního projektu Benefiční himálajská výzva a pomohl vybrat skoro 200 tisíc korun na provoz školy v Malém Tibetu. Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Už delší dobu jsem měl chuť jet někam jako dobrovolník, nejlépe do Indie, a tak jsem kontaktoval neziskovou organizaci Brontosauři v Himálaji. Snažili jsme se dohodnout, že bych tam jel pomáhat, ale bohužel to z časových důvodů nevyšlo. Pak mi nabídli ještě možnost zkusit Benefiční himálajskou výzvu a já jsem s tím souhlasil.

Lidi si mohli vsadit, jestli splníte tři úkoly – ujet 170 kilometrů na motorkách, sjet na raftu řeku Indus a vyšplhat se na šestitisícovku Stok-Kangri. Vyzkoušel jste někdy předtím nějaký adrenalinový sport a lákají vás vůbec takové sporty?
Vyzkoušel, ale ne sporty tohohle rázu. To byl opravdu extrém. V minulosti jsem zkoušel seskok na obrovské houpačce (Kienova houpačka – pozn. red.), to byl takový můj největší adrenalinový zážitek před Himálajem. Stává se mi, že když do něčeho takového jdu, tak skočím do největšího extrému, aniž bych si to uvědomil. Uvědomím si to vždy až zpětně.

Jel jsem do Malého Tibetu a čekaly mě výzvy, na které se lidi obvykle připravují docela dlouhou dobu, což je dobře, že jsem nevěděl. Až když jsem odtamtud letěl letadlem domů, došlo mi, co všechno jsem udělal a jaké to neslo riziko. Tak jsem si to pro sebe rekapituloval, protože těch patnáct dní, co jsem tam strávil, se stalo tak nějak v mžiku, a najednou jsem seděl v letadle s vykulenýma očima a vůbec jsem nechápal.

Který ze zmíněných úkolů himálajské výzvy byl pro vás nejtěžší?
Pro mne byla nejtěžší jízda na raftu. Řeka Indus má obtížnost na stupni pět ze šesti možných, to je skoro na hranici sjízdnosti. Vypravili expedici speciálně pro nás s tím, že Indus se normálně nesjíždí. To bylo náročné fyzicky i psychicky. Vjeli jsme totiž do prvních peřejí a hned jsme se převrátili.

Co bylo pak?
Začalo půlhodinové drama zachraňování topících se lidí, raftů, pádel… Naštěstí jsme měli s sebou pět místních průvodců, kteří jeli za námi a sbírali nás.

To se asi nedá srovnat s nějakou naší řekou?
Vůbec. Plujete, najedete na peřej a najednou je pod vámi dvoumetrová propast, jak nadskočíte. Potom, co jsme se převrátili, mě dvakrát semlel ten obrovský válec vody. Stáhnul mě pod hladinu, nějak jsem se vyhrabal ven a zase mě to stáhlo. Naštěstí jsem se zachytil raftu, který mě vytáhl ven.

Po téhle události jsme byli všichni dost na vážkách, jestli na ty rafty ještě sedneme, protože to byl opravdu extrém. Někteří nesedli, ale mě nějak hnal motor toho, že musím splnit výzvu, aby to mělo smysl, tak jsem nasedl a pokračoval. Zaplaťpánbůh to nikdo neodnesl na zdraví.

Proč jste nakonec nevystoupal až na vrchol Stok-Kangri?
Ten den jsme vyšli o hodinu později, protože byl hrozný slejvák. Došel jsem do výšky šest tisíc metrů na sedlo hory a zbylých sto padesát metrů, což byla asi hodina cesty, po dešti hodně namrzlo. Neměl jsem žádné profesionální boty, takže mi to podkluzovalo už při mírném stoupání.

Když už jsme lezli po čtyřech a já viděl, co mě tam čeká, že kdybych špatně šlápnul, tak bych letěl dolů, řekl jsem si, že mi to za to nestojí. Fyzicky bych na to měl, ale vzpomněl jsem si na rodinu, na kamarády, otočil jsem se a šel dolů. Ale došel jsem do šesti tisíc, a to je pro mne úspěch.

Školu ve vesnici Mulbekh jste navštívil osobně. V jakých podmínkách se tam děti učí?
Zázemí je postavené v klasickém indickém stylu a mají to tam opravdu super. Jsou tu dvě krásné nové budovy, velký konferenční sál, kde si mohou promítat filmy, hřiště pozemního hokeje a myslím, že děti se tam mají skvěle.

Co si mám představit pod klasickým indickým stylem?
Jsou to stavby ze dřeva a hlíny. Protože tam je pořád teplo, tak to mají vymyšlené tak, aby to izolovalo a uvnitř bylo příjemně. Zima je tam snad jenom měsíc a krutá, ale ty stavby jsou vymyšlené tak chytře, že je v nich teplo. Jsou pěkné i na pohled, skoro všechno je ze dřeva, není to takový betonový ústav jako u nás.

Tamní děti vás dle vašich slov přesvědčily, že má smysl podporovat neziskovky, které pomáhají v zahraničí. Čím vás získaly?
Já už jsem věděl dřív, že to má smysl, ale tam jsem se v tom jenom utvrdil. Samozřejmě můžu podporovat a podporuji neziskovky u nás, ale proč je nepodpořit také ve světě? Zeměkoule je přece jen náš domov.

Když já, dejme tomu, podpořím školu v Mulbekhu, tak budu mít zásluhu na tom, že nějaké dítě tam přičichne k chemii, teď se tam budou stavět nové laboratoře, dostane se dál a dál a pak třeba vymyslí lék na rakovinu. Má smysl rozdělovat peníze po celém světě, protože ono se to zúročí, i když ne hned, ale třeba v řádech desítek let.

Po návratu domů jste mluvil také o výměně energií. V jaké formě se vám vrátila energie, kterou jste v Himálaji vydal?
Ta neziskovka to nedělá tak, že by jim poslala peníze a řekla jim: „Teď s nimi něco dělejte.“ Protože ti lidé s nimi neumějí hospodařit. Takže my jsme ty peníze přivezli osobně a naučili místní, jak s nimi zacházet. My jsme se od nich zase učili fungování vzájemných vztahů, vztahů v rodině, užívání si života… Tam se moc nepěstuje materialismus. Lidé jsou šťastní ze života. To je fajn pozorovat, obzvlášť na malých dětech.

Někde jste prohlásil, že jste duchovní člověk. To jste si v Malém Tibetu musel připadat jako v ráji. Meditoval jste tam?
Není to myšleno tak, že bych vyznával nějaké náboženství, ale začal jsem tam meditovat. Tak nějak v tom pokračuji a učím se to. Je fakt, že tam to bylo fajn, budhismus je tam hodně zajetý a už jenom to bylo nádherné, že tam všude vlály tibetské vlaječky, příjemná atmosféra, příjemní lidé…

Stal jste se himálajským patronem neziskové organizace Brontosauři. Co z toho pro vás vyplývá?
Ta neziskovka potřebuje získat pět set himálajských patronů k tomu, aby mohli tu školu plnohodnotně zaštiťovat. Teď jich mají asi polovinu a vy se můžete stát himálajským patronem a posílat té škole měsíčně určitý dar. Můžete si vybrat částku od dvou stovek až po statisíce.

Tady jste pomáhal vy. Vzpomenete si, kdy někdo naopak pomohl vám?
To se děje neustále. Pomáhá mi rodina, přátelé. Ať už to jsou drobnosti, nebo nějaké velké životní situace.

Ve filmu Radima Špačka Zlatý podraz, který bude mít premiéru na konci října, jste si zahrál československého basketbalového reprezentanta Jana Sedláka, zlatého z evropského šampionátu v roce 1946. Co pro vás bylo na té roli nejnáročnější?
Musel jsem se naučit hrát basket. Trénovali jsme už rok dopředu… I když zrovna nejnáročnější to asi nebylo, protože já jsem si to užíval a docela mi to i šlo. A teď v tom pokračuji a chodím hrát jednou týdně basket s kamarády.

Ale vždycky je náročné udržet kontinuitu té postavy. Je důležité udržet ji pohromadě, aby dávala smysl ve všech situacích, kterými prochází, aby to dohromady ladilo. To je možná nejnáročnější pro každého. Udržet postavu v těch mantinelech, do kterých si ji dá.

Proč se film jmenuje Zlatý podraz? Kdo koho podrazil?
Československý trenér podrazil český národ. Naši hráči byli na mistrovství Evropy v roce 1951 a hráli finále se Sovětským svazem. Bylo to vyrovnané, načež Rusové měli trestný hod, při kterém jejich hráč přešlápl.

Já jsem na to upozornil, rozhodčí přišel za naším trenérem a řekl: „Jestli chcete, můžete proti Sovětskému svazu protestovat a bude se nastavovat.“ Náš trenér, komunista, prohlásil, že my proti Sovětskému svazu nikdy protestovat nebudeme. Takže Rusové ten šampionát vyhráli neprávem.

S kolegy herci jste se prý docela sehráli a plánovali jste založit basketbalový tým. Už jste podnikli nějaké kroky?
Upřímně řečeno, ještě ne. Počkáme, po premiéře filmu. Máme i někoho, kdo by nám to finančně zaštiťoval, ale ono je to těžké sladit časové možnosti deseti herců, abychom se mohli scházet na tréninky, na charitativní zápasy a podobně. Ale někde jsem to plácnul já, tak ta organizace bude asi na mně.

Jste soutěživý?
Když je nějaká soutěž, tak chci vyhrát. Takže asi ano.

Vy jste hrával fotbal a vaše přítelkyně se jmenuje Simona Lewandowska. Člověk by si málem myslel, že vaším idolem je polská fotbalová hvězda Robert Lewandowski…
Ne, tak to není. To je náhoda. Ale stejně pevně věřím, že je to její strejda přes třetí koleno.

Takže ho přece jen máte rád.
Mně je jedno, ale můj tatínek ho má rád a sleduje fotbal. Já jsem na fotbal nikdy nekoukal, radši jsem ho hrál.

Před rokem jste učinil velký životní krok, pořídil jste si s přítelkyní byt a odstěhoval se od rodičů. Jak to rodiče snášejí?
Maminka to snášela špatně. Říkala, že je to na ni ještě moc brzo. Čekala, že se odstěhuju třeba až v jednadvaceti, ale já jsem měl pocit, že když mám tu možnost postavit se na vlastní nohy, měl bych to udělat co nejdřív. Nějak jsem cítil, že už to chci udělat. Takže maminka to snášela těžce, ale já jsem ji samozřejmě pravidelně navštěvoval, každý týden a přespával jsem doma. Dodnes to občas dělám, aby mohla zúročit svůj mateřský pud.

A jak to snášíte vy?
Úplně v pohodě. Já jsem to nevnímal jako nějakou velkou změnu. Až na to, že jsem měl najednou v lednici oběšenou myš a musel jsem si prát a žehlit.

Na podzim startuje další řada StarDance. Co byste jako vítěz této show z roku 2016 poradil letošním tanečníkům z řad uměleckých osobností?
Ať makají a nevyprdnou se na to! A když je to bude bavit, tím líp. Ale je potřeba si uvědomit, že ta soutěž není jenom o tanci. Hraje v ní roli spousta věcí. Například jak působíte na lidi. To už záleží na tom, co je ten člověk za osobnost, jestli si na nic nehraje a je sám sebou.

Zatancujete si letos před televizními kamerami aspoň na chvíli, nebo budete jen sedět v publiku?
O žádném tančení zatím nevím. Určitě se tam půjdu podívat a budu sedět v publiku. A nejspíš budu na konci předávat cenu.

Díky pohádce vás lidé začali vnímat jako herce, loni jste hrál v pohádce Nejlepší přítel už hlavní roli. Rýsuje se natáčení nějaké další?
Ne, ne. Já jsem si řekl, že od pohádek si dám pauzu. Že to bude i strategičtější z mediálního pohledu, protože se nechci zapsat jako pohádkový herec a nechci na tom skončit. Takže pohádky jsem teď odmítal.

13. října má v pražském Divadle ABC premiéru hra Moře, ve které ztvárníte hlavní roli. Je to zatím vaše největší práce pro divadlo?
Je to moje první velká pražská premiéra, ale už jsem zažil takhle intenzivní divadelní práci v Praze, jenom to bylo víc pankáčské. Nešlo o žádná velká divadla, ale o malé alternativní prostory. Asi je pro mne nejtěžší právě to, že mě poprvé uvidí lidi, kteří nechodí právě do těch alternativních divadel. Tak snad je nezklamu.

Na co se tedy divadelní diváci mohou těšit?
Můžou se těšit na tragikomedii z pobřežního městečka v Anglii, kde jsou podezření, že tam létají Marťani. Je tam nějaká smrt a tak.

A vy budete ten Marťan?
Ne. Já jsem kluk, který přijede do toho městečka lodí. A protože je velká bouře, hned v úvodu se utopí můj kamarád, který byl na lodi se mnou. Ten si měl v městečku brát neteř jedné velmi bohaté dámy. Ale přijedu jen já, svatba není a vyšetřuje se, co se stalo a proč se to stalo.

Vystudoval jste konzervatoř, ale i nadále se chcete zdokonalovat v herectví, ve zpěvu, v tanci. Jak toho chcete dosáhnout? Neuvažoval jste třeba o DAMU?
Neuvažoval. Já se teď v herectví nejvíc naučím praxí, například v divadle nebo ve filmu. Co se týče zpěvu a tance, plánuju tančit v nějakém studiu, i když bych spíš rád dělal scénický tanec nebo pohybové divadlo, a zpívat také chodím mimo školu. Nechci říct, že bych tu školu nepotřeboval, ale už se mi tam nechce. Nejsem studijní typ.

Zdeněk Piškula Narodil se 25. června 1998 v Praze. Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. Do 10 let hrál fotbal, nejprve za Bohemians Praha, později za ABC Braník. Chodil na breakdance, navštěvoval Centrum muzikálového herectví.

Divadelní jeviště okusil v Divadle Minor, v Divadle U Hasičů nebo v Divadle Broadway. V roce 2016 zvítězil s taneční partnerkou Veronikou Lálovou v televizní soutěži StarDance … když hvězdy tančí. V televizi si zahrál například v seriálech Vyprávěj (2009), Doktoři z Počátků (2013) nebo Všechny moje lásky (2015).

Vidět jste ho mohli i ve filmových pohádkách Tři bratři (2014) a Nejlepší přítel (2017). Loni si zahrál hokejistu v internetovém seriálu Lajna. Jeho přítelkyní je herečka Simona Lewandovska.