Jeho tvůrci Adéla Komrzý a Tomáš Bojar si za něj už v létě vysloužili na karlovarském festivalu dvě ceny v soutěži pro začínající tvůrce Proxima. Od konce října je film k vidění v kinech. Člověk u něj zažívá očistné pocity radosti – z toho, jak autoři důmyslně propojili podnětnou zprávu o generačních rozdílech i životních pohledech pedagogů a studentů s nevídanou zábavou. Stačilo jim k tomu několik dnů během přijímacích pohovorů na Akademii výtvarných umění.

Australská přehlídka představí mimo jiné poetický snímek Modrous
Filmy od klokanů, drsná Ukrajina i Francouzi. Festivalové žně pokračují

Přitom původně měl vzniknout jen jakýsi portrét školy na objednávku k jejímu 220. výročí. Adéla Komrzý i Tomáš Bojar však patří k invenčním tvůrcům, svědčí o tom mimo jiné jejich předchozí díla - Adélina Jednotka intenzívního života z prostředí hospicu a Bojarův film o českých letcích Good Old Czechs (ještě k vidění v kinech).

Originální pohled obou dokumentaristů tak proměnil akademický medailonek ve vtipnou a chytrou studii „mravů“ a ambic i křehkosti uchazečů, jež divákům předkládá svérázné milieu na jedné umělecké škole.

Souboj eg

Tvůrci přitom žádný speciální koncept nevymýšleli, přirozené kouzlo jejich filmu tkví v pouhé observaci aktérů – mladými adepty s rozličným egem i outfitem počínaje a učiteli kateder a vrátnými coby glosátory školního dění konče. Mozaika nejrůznějších absurdit, všedních úkonů, nervů, tvůrčích porad, stylizací i úletů skýtá rozkošnou podívanou, která v podtextu vyvolává otázky. Jak jsou na tom dnešní adepti na výtvarné školy? Klesla úroveň jejich znalostí? Platí to o studentech obecně? Jací lidé je na akademické půdě vychovávají? Co nám umění dává? A dá (a má) se vůbec hodnotit?

Ne všude se štáb tvůrčí dvojice dostal (účast na natáčení odmítla například katedra sochařství), díky otevřenosti a důvěře ostatních vznikl ale i tak cenný materiál. Někdy je z něj úzko (výsledky písemných testů prozrazujících fatální díry ve znalostech v kontrastu s demonstrovaným egem), jindy (díky řadě hlášek a absurdním momentům) bouřlivě veselo.

Je bisexuál, nebo pansexuál?

Divočina názorů i barev na papíru nebo plátně občas splývá s úborem některých pedagogů, třeba razantního dua učitelek, řešících pod fotkou Marilyn Monroe rozdíl mezi „bisexuálem“ a „pansexuálem“. Vedou se půvabné debaty o vlastních libůstkách, nevědomosti i vnímání světa mladých (téma „Instagramová tíseň“ ale neprojde.).

Demi Moore
Hollywoodská ikona i žena s traumaty. Demi Moore slaví šedesáté narozeniny

A zatímco tady se mezi plátny, štaflemi, obrazovkami a rolemi papíru řeší vysoké umění a všechna možná ega, o kouzlo všedních okamžiků se starají o pár pater níž vrátné za sklem, jež rozčiluje tu neschopné otvírání ze strany příchozích („Klika, klika! Cvak!“), jindy ustrojení studentů („No ten vypadá. Já tyhle travesty show nesnáším!“).

Člověk si při tom nemůže nevzpomenout na podobně odlehčený Formanův Konkurs z roku 1963. Komrzý s Bojarem jdou ale přece jen trochu dál. Jejich nenápadná mozaika situací, vykreslující kromě zkouškové atmosféry v ateliérech i zákulisí pedagogů od vaření kávy až po ostré hodnocení studentů, je zároveň důležitým obrazem jedné instituce a generace, v němž se odráží svým způsobem celá společnost. Se všemi aktuálními problémy – od genderové rozkolísanosti přes vnitřní zmatek a přecitlivělost mladé generace až po vztah k sociálním sítím a jejich dopad na většinu z nás.