Holocaust. Věčná noční můra lidstva a zneklidňující memento, které z pochopitelných důvodů dráždí i filmaře. Mohlo by se zdát, že tohle úzkostné téma je na filmovém plátně už vytěžené. Jen namátkou Sophiina volba, Schindlerův seznam nebo Odvážné srdce Ireny Sendler. Také českoslovenští a čeští filmaři se vyjadřovali k tématu, na místě je připomenout alespoň Brynychův Transport z ráje a Kadárův a Klosův Obchod na korze.

Opak je ale pravdou. Před šesti lety přimrazil diváky k sedačkám v kině maďarský Saulův syn, jehož tvůrce László Nemes předkládá na rozostřeném pozadí krušnou a děsivou odyseu hlavního hrdiny snažícího se navzdory překážkám a zvěrstvům kolem pohřbít mrtvého chlapce, možná vlastního syna. Významnou roli tu sehrávaly zvuky, jež v kombinaci s diváckou představivostí vyvolávaly mimořádný divácký účinek.

Kontrast zvuku a obrazu

Originálně přistoupil ke své Zóně zájmu i britský filmař Jonathan Glazer, který si za snímek odvezl mimo jiné Velkou cenu z festivalu v Cannes a teď má pět oscarových nominací včetně té za nejlepší snímek. Vychází ze stejnojmenné předlohy Martina Amise (syna Kingsleyho Amise, autora slavného románu Šťastný Jim).

Britská Zóna zájmu navržená na Oscara přibije příběhem z Osvětimi k sedačkám:

Duna: Část druhá (Timothée Chalamet)
Na co jít v únoru do kina? Přichází Duna, idylka v Osvětimi a Darkland

Knižní koncept příběhu nacistického důstojníka v lágru nahlíženého očima tří různých postav Glazer ve filmu pozměnil. Podobně jako Nemes buduje i on atmosféru pomocí obrazu a zvuku, které v tomto případě tvoří strhující kontrapunkt. Zatímco na plátně se s minimem dialogů a hudby odehrává jakýsi sled obrazů z idylického rodinného života manželů Hössových, zvuky z přilehlého koncentračního tábora vypovídají o něčem docela jiném.

Děkujeme za pohostinnost

Sledujeme, jak rodina poklidně snídá, vykonává různé domácí úkony, děti se učí, ve volných chvílích skotačí na zahradě u bazénu, o víkendu všichni vyrážejí k nedaleké řece oddechnout si v letním parnu. Domácnost je vedena v duchu příkladného germánského řádu a disciplíny, děti v přísné výchově a poslušnosti. Všechno tu má své místo, vše musí být čisté a přehledné.

V deníku návštěv se můžete dočíst: „Mnohokrát děkujeme za vaši nacionálně-socialistickou pohostinnost.“ Dům Hössových je zkrátka takovou oázou. Hedwiga provází návštěvy mezi růžovými keři, zeleninovými a bylinkovými záhony a rozšafně rozpráví o svém snu: harmonickém zázemí pro svou rodinu v této jejími slovy řečeno „rajské zahradě“.

Christian Friedel jako Rudolf HössChristian Friedel jako Rudolf HössZdroj: se svolením Aerofilms

Za zdmi tohoto ráje ovšem den co den dýmají spalovací pece, jsou slyšet vlaky přivážející ty, které nevidíme, ale víme, co je čeká, čas od času se ozve zneklidňující střelba, výkřik nebo štěkot psů. Celou tuhle zrůdnou mašinerii nelze přeslechnout, je setrvalou zvukovou kulisou budované rodinné idylky. Hössovi to ale (na rozdíl od často se měnících hospodyní v domě) nevnímají, vlastně je to jen trochu „ruší“, asi jako zvuky popelářského auta za oknem.

Květy hnojené lidským popelem

Zneklidňující obrazy vyvolávající občas až fyzickou nevolnost, do nichž vás Glazer poměrně rychle vtáhne, násobí rafinované záběry a detaily, jejichž význam člověku dochází s lehkým zpožděním a z něhož mrazí. Ostrůvky popela plynoucí na říční hladině při rodinné koupeli nebo navršené na kořeny rostlin v zahradě, kdy vám až zpětně dojde, proč se květinám paní domu tak náramně daří. Synek hrající si pod peřinou s lidskými zuby, Hedwiga otáčející se zálibně před zrcadlem v kožichu, který si dozajista nekoupila v místním obchodě, dcerka s nočními můrami ze snů zrozených jejím podvědomím i blízkostí čehosi divného tam za zdí, kam nevidí (pozoruhodné animované výjevy). Rudolf zase pokuřuje spokojeně na terase domu, zatímco v pozadí se tyčí táborové ubikace, mezi nimiž stoupá k nebi docela jiný kouř… Co záběr, to promyšlená stavba nesoucí mrazivý význam.

Zdroj: Youtube

Koncept téhle banality zla (na němž se Höss zásadní měrou podílí, ostatně jsme svědky i scény, kdy je pověřen „modernizací“ lágru), který Glazer vymyslel, nemá jedinou chybu. Je to mistrovský počin včetně obdivuhodné práce se zvukem. Ten funguje díky zvukové knihovně, kterou rok před natáčením připravil režisérův zvukový designér Johnnie Burn na základě pečlivé studie vzdáleností zahrady od tábora, aby ruchy a jejich intenzita působily autenticky.

Na začátku seriálu Policie Hvar byl ušlechtilý nápad osvěžit spolupráci českých a slovenských tvůrců:

Alžběta Ferencová a Jakub Štáfek ze seriálu Policie Hvar.
Komedie, nebo krimi? Policii Hvar vládne Štáfek, seriál ale u lidí budí rozpaky

Zvuky strojů, krematorií, vlaků, kroků či dobově přesná střelba, to vše je výsledkem mimořádné práce, k jaké asi zatím nikdo při natáčení nesáhl. A dlužno říct, že funguje fantasticky. I filmový dům je přesnou replikou Hössovy rezidence, která je už dnes památkou.

Strhující herci

Poslední zmínka patří hercům, kteří rovněž zaslouží obdiv. Jak Sandra Hüllerová (kterou jsme loni mohli vidět v brilantním francouzském dramatu Anatomie pádu), tak Christian Friedel v rolích manželů Hössových naplňují dokonale stylizaci odosobněného vztahu dvou lidí, v jejichž domácnosti ani vzájemné interakci není místo pro emoce ani empatii, natož vášeň. Chladná sterilita a absence účasti, s jakou pečují o dům a rodinu navzdory zvěrstvům v těsném sousedství, je vlastně jakýsi přenesený odraz zvrácené teorie o čistotě rasy.

Zóna zájmu je bez debat počinem roku. Je to film, z něhož nebudete odcházet s lehkým srdcem. Ale který byste měli vidět.

Hodnocení Deníku: 100 procent