Klapající kokosy simulující dusot koní, to je známá věc. Ale krajina ruchů je rozlehlejší, než tušíte. Ruchařka Andrea Veselková a zvukař Kryštof Blabla z pražského studia Beep, jež dalo ruchy třeba filmům Zloději zelených koní, Váňa nebo čerstvě snímku Prvok, Šampón, Tečka a Karel, o tom vědí své.

„Ruchaři mají - stejně jako každý jiný obor – své tajné receptury. A ne všechny se zveřejňují,“ usmívá se Andrea Veselková, jež převzala štafetu po mamince Marice Novotné. „Je dobré, když je můžete v rámci své skupiny předávat.“ Její matka se učila u Jitky Zvirocké ve skupině Bohumíra Brunclíka - průkopníka a legendární postavy v ruchařině. Právě podle něj se ve filmařském slangu říká postsynchronním ruchům „brunclíci“.

Vše se hodí!

Jen pro pořádek - ruchy se vytvářejí buď v postsynchronu, domíchávají z archivu, případně realizují při natáčení (v rámci kontaktního zvuku). Ve studiu se občas dějí nevídané věci: buší se holí do hlávky zelí, šoupe předměty, kroucení paličkou v otvoru vyrábí vrzání dveří, pásky ze starého magnetofonu suplují šustot rostlin a jedním lupnutím otevřeného deštníku se „rozsvítí“ lampičky-houby v animovaném lese. Tak to tvůrci nedávno demonstrovali v improvizovaném studiu na Anifilmu v Liberci.

Od půlky 50. let existovala studia dvě, jedno na Barrandově, druhé v České televizi. Teď podle slov Veselkové připadá třičtvrtě ruchaře na milion obyvatel a studií je několik. „Každý jde svou cestou a hledá si styl,“ líčí Veselková, která ruchovala filmy Jiřího Menzela nebo Jana Švankmajera. „Dříve existovaly specializace. Někdo dělal takzvanou stolovou práci – pokládačky, jiný byl krokařem. Dnes je nás méně, vše se více prolnulo.“

Kopání a střepy

Co musí ovládat dobrý ruchař? „Umět technologie, mít imaginaci a cit pro materiály. A pro rytmus,“ vypočítává Kryštof Blabla. A nejméně populární úkol? „Cokoli kopat. Hrob nebo záhon, vždycky je to akce se skloněnou hlavou, obvykle u toho stoupá prach, postava se zadýchává, to všechno musíte znázornit. Tohle je za trest,“ připouští Andrea.

„Nemám ráda ani šlapání ve střepech - tak se dělá rozbitá sklenička.“ Na jednom z posledních zahraničních projektů Runner se zase hodně běhalo. „Nemusíme chodit nikam cvičit. A ještě nám za to platí,“ směje se Andrea.

Kryštof nerad vzpomíná na práci u dokumentu Jany Počtové K2, který byl letos k vidění online. „Bylo to moje první nahrávání postsynchronních ruchů a fakt peklo. Vysoko v Himalájích, samý sníh, obrovská zima, kontaktní zvuk ve špatné formě. Ve finále se skoro půlka nedala použít, museli jsme to dodělávat znovu – vrzání bot ve sněhu, praskání ledu, odpadávající kamínky, celou řadu textur, o kterých vy jako divák vůbec nepřemýšlíte.“

Neumíme bagr

Je něco, co ruchař neumí? „Třeba bagr. Jen zvuk nabírání zeminy,“ říká Andrea. „To se pak musí sáhnout do databanky reálných zvuků, která samozřejmě také existuje.“ Jak oba potvrzují, vlastní nahrávání postsynchronních ruchů šetří čas. „Cítíte z toho určitou barevnou jednotu. Na rozdíl od univerzální databanky,“ vysvětluje Kryštof. „Třeba otevření obyčejného deštníku. Divila byste se, kolik druhů na světě je a jak různě znějí. Máme zkušené ruchaře, kteří dokážou nabídnout ten správný, pojící se barevně s obrazem.“

„Právě tohle dobrodružství mě na práci láká,“ uvažuje Andrea. „Začínáte s čistýma rukama, kombinujete, experimentujete. Každodenní výzva. Jako u hudební skladby. Máte motiv, ale je x způsobů, jakými tóny ji vyjádříte.“ Kryštof přisvědčuje: „To hledání a probírání se myriádou zvuků mě fascinuje. Oba jsme do toho ponoření.“ Jak říká, blíží se to elektronické hudbě.

„Všichni producenti tohoto žánru chodí po městě se sluchátky a nahrávátkem a pak z nabraného materiálu šmikají činely, ze zpěvu ptáčka dělají akordy a tak dále.“ Podobně si počínají ruchaři filmoví. A tak se na Facebooku Beep studia dočtete třeba následující: „Při natáčení včelího ševelení nebyl nikdo zraněn. Všechny zaznamenané zvuky byly v pořádku uloženy v naší databance k dalšímu použití. Ať žijí včely, včelaři a zvukaři!“ 

Uklízečka je nepřítel

Ruchaři znají i nemoc z povolání. „Když jdu večer ze studia po dlouhé práci, jsem utahanej, ale stejně poslouchám, jak moje kroky klapou po asfaltu. A říkám si – ty jo, tady byl kamínek. Jak byl asi velkej? Malinkatej, nebo větší? Neslyším nic jiného, není úniku,“ líčí Kryštof. „Sbíráme všechno, co normální lidi vyhazují,“ směje se Andrea. „Kameny, staré listí, trávu, papírky. Doma nám vržou dveře a já obdivuju svého muže, že je dokáže nenamazat. Protože já to miluju!“

Svorně potvrzují, že největšími nepřáteli ruchařů jsou uklízečky a olej. „V Českém rozhlase jednou příliš pečlivá uklízečka naolejovala všechno, co v místní ruchárně vrzalo. Ráno byli všichni na mrtvici,“ líčí ruchařka.

„Na Barrandově nám zase kdysi uklízečka zničila náš drahocenný šamcajk – jak říkáme sbírce nejrůznějších důležitých věcí jako písek, kamínky a podobně. Měli jsme to přikryté menším poklopem, takže asi dva centimetry našich pokladů vyčuhovaly ven. Uklízečka přišla a vysála neomylně luxem celý tenhle kruh věciček pěkně kolem dokola. Co je pro jedny poklad, je pro jiné prostě binec.“