„Singles jsou muži a ženy ve věku 25 – 40 let bez dlouhodobého partnerského vztahu. Ekonomicky nezávislí, se samostatnou domácností,“ říká jeden z úvodních titulků dokumentu Generace Singles.

Film jde v těchto dnech tak trochu nesměle do kin. Vidět ho můžete v pražském Atlasu nebo Matu či v Kolínském Kině 99.

S režisérkou Janou Počtovou jsem si po novinářské projekci povídal o tom, proč dnes tolik mladých nežije v partnerském vztahu. A nebylo to povídání o mladých bez starých. Autorce dokumentu je 30 a jak se mi sama svěřila, sama dlouho single žila. Autorovi rozhovoru, mně, je 27. Single žiju.

V relativně krátké době jde do našich kin po Nesvatbovu Eriky Hníkové druhý dokument, který se zabývá tématem nezadaných lidí a svobodného života. Je to náhoda, nebo jste se s Erikou - myšleno samozřejmě trochu s nadsázkou - domluvily?
Kdepak, oba filmy vznikly na sobě úplně nezávisle. Generace Singles původně měla být můj absolventský film na FAMU někdy v roce 2008, ale pak jsem to téma odložila a vrátila se k němu až po letech. Zrovna v době, kdy Erika Hníková přišla s filmem o svatbách. Vážím si Eričina filmu, je skvělý. Ale zároveň myslím, že je jiný než ten můj. Erika jde více po formálních stránkách a zaměřila se hlavně na příběh starosty, který celý film sjednocuje. Zatímco Generace Singles jde hlavně po výpovědích a mělo by ji sjednocovat spíše titulní téma.

Takže vám šlo o to zachytit život single jako celospolečenský problém?
Nevím, jestli to byla snaha zachytit celospolečenský problém. Věděla jsem samozřejmě, že tady takový problém je. Že trápí lidi. Trápil docela dlouhou dobu mě, než jsem si našla partnera. Trápil řadu mých kamarádů a kamarádek. A když jsme se o těchto věcech často bavili, říkala jsem si, proč to najednou tak často nefunguje, proč začalo být tak složité někoho najít… A tak jsem začala dělat tento film. Jestli má celospolečenský přesah, je to jedině dobře, ale jestli nemá, na hlavu se kvůli tomu rozhodně stavět nebudu.

Co vás k tomuto tématu tedy přivedlo? Přátelé nebo vlastní zkušenost?
Všechno dohromady. Známí byli sami, já jsem byla sama… Dlouho jsem se scházela a rozcházela, zkoušela to, nechtěl mě, pak zas já nechtěla jeho… Prostě klasické peripetie, které člověk zažívá. Ale když už to zažívá posté a už je mu třicet jednatřicet a žije v okolí, kde je to úplně normální, tak se logicky začne ptát: „Proč?“.

Není to jen dojem…

Z demografických průzkumů ČSÚ vyplývá, že zatímco na začátku 90. let bylo ve věku 25 – 39 let ženatých 75 procent mužů a vdaných 83 procent žen, v roce 2008 jich byla sotva polovina – ženatých je 44 procent mužů a 55 procent žen.

Zatímco v roce 1990 byl průměrný věk prvního sňatku u mužů 24 let a u žen 21,4 let, v roce 2008 se muži poprvé žení až po třicítce – průměr je 31,4 let – a ženy těsně před třicítkou – v 29 letech.

Počet sňatků od roku 1990 (kdy bylo naposledy možné využít novomanželskou půjčku), klesl ze 91 tisíc postupně až na 52 tisíc (v roce 2008).

A dokázala jste si nějak s odstupem času na tohle „Proč?“ odpovědět?
Na takhle širokou otázku a problém se nedá najít jedna odpověď. Určitě jsem si ale odpověděla ve spoustě jednotlivostí. Už tady neexistují jakékoli jak ekonomické, tak sociální střety. Člověk se dnes sám uživí, nepotřebuje rodinu k tomu, aby měl byt. Nemá-li rodinu, společnost ho nijak neostrakizuje.

V podstatě skoro úplně zmizely jakékoli ekonomické výhody rodinného života, jako třeba předmanželské půjčky.

Jediné, co dnes lidi nutí k tomu, aby si někoho našli, je to, že se chtějí cítit dobře. Hlavní cíl je být šťastný. A co si budeme povídat, ve vztazích je člověk málokdy úplně šťastný, jsou to období střídaní propadů a štěstí a mladý člověk zvažuje, jestli má chuť tím vším vůbec procházet. Jestli mu nestačí, že má hodně kámošů, koupí si motorku, jezdí po světě… Dnes mu to sice ke štěstí stačí, ale co za pár let?

Myslíte, že v budoucnu se může tohle aktuální štěstí proti současným mladým otočit? Dejme tomu ve čtyřiceti si uvědomí, že mohou zůstat jednou sami a že jim to bude líto?
Nejsem schopná odhadnout, jestli to bude mít nějaké extrémně špatné následky pro společnost a její vývoj nebo to nakonec bude relativně v pohodě. Ale samozřejmě všichni vidíme, jak třeba klesá porodnost a člověk si říká, jak to bude vypadat, až se Evropa promění
v jeden velký skanzen.

Vnímala jste při výběru šestice vystupujících do vašeho filmu mezi těmi desítkami přihlášenými, že problém generace singles se dotýká hlavně lidí z velkých měst?
Nevybavuji si teď přesná čísla, ale je samozřejmě jednodušší být sám ve velkém městě, kde je spousta volnočasového vyžití a větší anonymita než na vesnici. Hodně lidí navíc z vesnic do měst utíká… Celkově mám pocit, že venkov u nás tak trochu upadá, ale to by bylo zase na jiný dokument.

Přišlo mi, že vystupující ve filmu muselo být poměrně náročné vybrat. Nikdo z nich na mě nepůsobil jako člověk, který by se za každou cenu cpal do televize. Jak jste je hledala?
Vyhlásili jsme v některých novinách a rádiích takovou minikampaň. Přihlásilo se mi asi 60 lidí a se všemi jsem se poctivě sešla. Byly to docela náročné dva měsíce, protože denně jsem měla dvě tři schůzky, na něž přicházeli často velmi zklamaní lidé nebo určité procento těch, kteří si mysleli, že na tom můžou něco vydělat. Ujistila jsem je, že nic takového u dokumentu nehrozí. Když to všechno skončilo, chtěla jsem být sama. Odjela jsem na pět týdnů do Jižní Ameriky, abych se vůbec vzpamatovala.

A tehdy jste ještě byla single?
Tehdy ještě ano. Partnera jsem našla až při dokončovacích pracích. Jsme spolu rok, tak snad to všechno vydrží.

Jana Počtová
Během natáčení Generace Singles a dlouho předtím byla single. Vystudovala dokument na FAMU, je jí 30, ve 22 spolupracovala s Českou televizí na sérii Příběhy slavných, od té doby natočila několik dokumentů uvedených na hlavních soutěžích festivalů Jeden svět, v Jihlavě nebo na AFO. Její filmografie čítá portrét čtyř žen z Afghánistánu, nikoli o válce, ale o lásce, nazvaný „ESHQ“ nebo dvojici filmů prodchnutých Žižkovem: „Palác Akropolis – Akráč“ a „Oči tygra“.
Recenze: Pochopí i ti, kteří nežijí single…

Na film, který je takříkajíc o vás, jdete vždycky radši než na film o marťanech. Byť vám doma na zdi kdysi visel R2-D2 ze Star Wars.
Nejnovější počin dokumentaristky Jany Počtové Generace Singles je sondou mezi lidi ve věku 25 – 39 let, kteří z nějakého důvodu žijí sami, tedy jak se dnes říká: single. Jinými slovy, sondou mezi lidi, mezi nimiž se toho(to) času nachází i autor těchto řádků a víc než polovina jeho generačně podobně mladých přátel.

A ačkoli měl autor před projekcí obavy, zda mu dokument nebude až přespříliš připomínat jiný nedávný film zaměřené na podobné téma – Nesvatbov Eriky Hníkové – prakticky od úvodních titulků je zřejmé, že nebude. Pravda, oproti zábavnému panoptiku, do něhož diváky zavedla Hníková, může Počtová na první pohled působit jako sucharka.

Sleduje osudy šesti civilně působících lidí, z nichž nikdo není přerostlý maminčin mazánek ani dobrovolně třikrát širší než vyšší. Na seznamovací večírky tu lidé nechodí, aby si potvrdili, že nejlíp jim bude, když zůstanou u svého status quo v podobě škopku piva. Ba co víc, všichni vystupující umí poměrně výstižně mluvit o svých pocitech. A popsat je tak, aby si ani ironický divák nemusel říkat nic ironického.

Namísto bizarních situací jsme svědky spíše rozmluv o životě. A byť i na panoptikum občas dochází (z dokumentu patrně nejvíc vyčnívá seznamovací párty brněnského rádia Krokodýl, při níž nešťastní svobodní dostanou za úkol svým potenciálním polovičkám třebas „mazat med kolem huby“), je to ve výsledku poměrně introvertní film.

Autorka, Počtová, participuje na jeho průběhu, osudy „své“ šestice statečných sleduje celý rok, čas od času zjevně iniciuje nějakou jejich aktivitu, ale jinak je zřejmé, že se jim s kamerou nesnaží obrátit život o 180 stupňů. Nenahlíží na ně z nadhledu, ale jako na sobě rovné. Počtové lze věřit, když říká, že před natáčením dokumentu si život single sama prožila.

Nenatočila film o bandě exotů, s nimiž by vám bylo trapně i přes plátno. Nepostavila se ani do pozice generační mluvčí (a že by se to z názvu nabízelo), která má na všechno odpověď.

Pokud jste někdy žili delší dobu sami, je to film, ve kterém se snadno najdete. A pokud samotu neznáte, máte přesto slušnou šanci vystupující v jejich počínání pochopit.

Film je ve své introvertnosti nenápadný a vedle Harryho Pottera nebo sugestivně se tvářícího, přesto laciného Šulíkova Cigána, zřejmě jen propluje. Kamenem úrazu pro Generaci Singles může být zdánlivá nudná obyčejnost jejích příběhů a postav. Až na upatlaný med kolem úst film vyhlíží sociologicky čistě.

Zvláště městský divák uvyklý zdánlivě úžasnému a zábavnému stereotypu „kariéra, kariéra a zase kariéra“ si ho přitom může slušně užít.