"Osobně si myslím, že děti již od 12 let by film klidně mohly vidět. Mají svět již dost osahaný a jistě by nás překvapilo, na co se ve svém volném čase dívají," říká ředitelka distribuční společnosti Aerofilms Zuzana Pudilová.

Ani sám režisér se dětským divákům nebrání. "Podle mého v sobě výchova dětí má cosi perverzního, když se na jednu stranu snažíme izolovat je od nebezpečí skutečného a přitom jim dovolujeme nořit se do násilí bez jakéhokoliv vztahu k realitě," říká.

 

A tak se Aerofilms rozhodl své potenciální dětské diváky prověřit. Ve čtvrtek 16. srpna v 10 hodin pro děti od 12 do 15 let naplánoval zkušební projekci filmu. Děti na projekci mají vstup v doprovodu rodičů či s jejich písemným potvrzením, že se projekce mohou zúčastnit. Vstup je zdarma, po skončení projekce ověří krátký dotazník pocity dětí z filmu.

Hrdinkou Faunova labyrintu je malá Ofélie, která v době španělské občanské války uniká z nehostinné reality do svých fantazií. Fantazijní pohádkový příběh by mohl děti nadchnout, za pro děti nevhodné lze považovat záběry vojenské brutality či hororové motivy spojené se setkáváním hrdinky s děsivým faunem.

Různé země se k přístupnosti filmu i různě staví. Většina těch evropských povoluje dětem přístup od 16 let, liberální Francie dokonce od 12. Ale třeba v Malajsii, Argentině a domácím Španělsku film legálně neuvidí nikdo pod 18 let věku. V Singapuru lze dokonce snímek shlédnout až od 21 let.

 

Zkušební projekce Faunova labyrintu ale nepřichází prověřovat liberální prostředí určování přístupnosti filmů, které v ČR vládne. "Hodlá jen ověřit názory dospělých o jejich dětech," říká Ivo Andrle, programový ředitel distribuční společnosti Aerofilms.

V Parlamentu leží návrh na snížení trestní odpovědnosti mladistvých na 14 let. Zdá se však, že ti, kvůli kterým tyto dobové tance tančíme především, zachovávají chladnou hlavu. Jedenáctiletá Marcela říká: "Věřím, že z krváků může mít někdo špatné sny. Mně se to ale nikdy nestalo. Ráda se koukám na akční filmy, protože jsou to ve skutečnosti takový pohádky pro dospělý."

V České republice neexistuje jednotný systém označování přístupnosti filmů jako v USA, ani zde nepůsobí žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala. Zákon hovoří o tom, že za stanovení hranice přístupnosti díla nese odpovědnost jeho výrobce či distributor.

Podle Aerofilms se ale množí stížnosti rodičů nebo pedagogů nejen na označení přístupnosti některých filmů, ale i např. na vhodnost uváděných upoutávek na nové tituly, které jsou často zařazovány před film, na který diváci přišli.