A přitom jej musela provázet řada pochybností. Scénář napsali autoři komiksu, tvůrčí metodou se stala pro naše poměry unikátní rotoskopie (překreslování natočených hereckých akcí i prostředí), režii svěřil producent Pavel Strnad debutantovi, výroba snímku se protáhla na pět let a spolykala 80 milionů korun. Alois Nebel měl ale svou šťastnou hvězdu. Nejspíš proto, že ho autoři stejnojmenného komiksu Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík tak dobře napsali. A že jejich nádražák Nebel je člověk z masa a kostí a jako zasmušilý, v podstatě pasivní hrdina, zápasící o svou lidskou slušnost, budí silné emoce. Ne že by filmu režiséra Tomáše Luňáka nic nechybělo. Přepis knižního příběhu do scénáře okleštil řadu motivů a nutí diváka některé scény a důvody chování postav (například dramatické setkání Němého a starého Wachka ve finále) domýšlet. Ale přesto, nebo možná právě proto, si člověk z kina odnáší nebývale intezivní prožitek.

Nebývale intenzivní divácký zážitek

Což je pozoruhodné už tím, že toho hlavní hrdina mnoho nenamluví, vše uhraje svým jednáním a vztahem k okolí, třeba toulavému kocourovi. Právě výkon Miroslava Krobota je jednou ze silných stránek filmu, herec a režisér, působící na scéně Dejvického divadla, jako by se Nebelem narodil. Z jeho spolupráce s režisérem Luňákem se zrodila neobyčejná filmová figura, budící soucit i obdiv. Výpravčí Nebel, v jehož symbolickém jméně (nebel je německy mlha) ukryli autoři Aloisovu životní tíhu v podobě bolestné vzpomínky, jež ho občas přepadá, si nese životem zátěž minulosti z konce války. A zároveň na přelomu let 1989/90 svádí nerovný boj s lidmi v pohraničí, spjatými s komunistickým režimem, kšeftováním a prospěchářstvím, pro které je on sám nežádoucí…

Zásadní pro úspěch filmu je i hudba

Druhým zásadním momentem filmu je hudba (kapela Priessnitz a tři náladové písně v podání Marie Rottrové, Václava Koubka a také Václava Neckáře – který jako by tu připomínal svůj snímek Ostře sledované vlaky). A třetím je brilantní postprodukce. Vedle dokonalé práce týmu animátorů (studio Tobogang), díky nimž působí rysy herců, ale i pohyb a výtvarná nálada na plátně tak věrohodně, budí pozornost zvuková stránka. Už jen prolog filmu, kdy tmu plátna rozetne v tajemné hudbě blížící se světlo reflektoru vlaku, člověka uhrane. A už vás do konce filmu nepustí. Vítr, zvuk deště, věčného společníka jesenických kopců, ukapávajícího kohoutku do ticha nádraží či hlasitá bouře s hromy tu mají velkou magii a násobí emoce a drama na plátně.

Smutný přesah do současnosti

Zapomenout bychom ovšem neměli ani na skvělého Leoše Nohu a jeho kšeftmana Wachka, přesvědčivou Marii Ludvíkovou coby toaletářku Květu a Rodenova Němého. A také na řadu jejich kolegů, již se často filmem jen mihnou (třeba Ivan Trojan úřadující na hlavním nádraží nebo Simona Babčáková v roli prostitutky), ale kteří dodávají příběhu životnost a nezbytnou kulisu epizodních figur. Ti všichni spolu s výtvarnou náladou oživují mrazivou vzpomínku na socialistickou realitu (z elektrošoků v léčebně jde hrůza po zádech i dnes). Záznam střetu slušnosti a touhy po citu s hamižností a vyžírkovstvím pak má svůj smutný přesah i do současnosti…