Předchozí
1 z 2
Další

Nedávno jsem u kamaráda na facebookové zdi zahlédla selfie s vámi. Jak prožíváte tohle fanouškovské šílenství? Baví vás to, nebo spíše obtěžuje?
Nevadí mi to, většinou to je jen příjemná reakce na moji práci a to potěší. Je fakt, že mor jménem selfie zaznamenal obrovský nárůst, ale říkám si, že je to pár vteřin, a vlastně to chápu. Taky mám pár lidí, se kterými bych se chtěla vyfotit.

S kým byste si vy udělala selfie?
Vyfotila jsem se třeba s Emmou Thompson. Už je to ale déle. Nedávno jsem si na akci Korzo Národní udělala selfie s panem profesorem Jiřím Drahošem. Myslím, že kdyby vyhrál prezidentské volby, panovala by obecně lepší nálada. On má úplně rozdílné charisma než Zeman. A můžeme krásně vidět, že argument, že by měl dělat prezidenta zkušený politik, byl zcela lichý. To, co předvádí Miloš Zeman, je úplně mimo ligu. I amatérskou.

Vy osobně politiku prožíváte hodně a často se k ní i vyjadřujete na sociálních sítích. Nedávno jsem viděla například fotku na Instagramu ze 17. listopadu.
Instagram je moje umírněnější, ale zároveň osobnější verze. Mám ho ráda, protože může být výtvarný, umělecký, zkrátka obrázková nástěnka. Facebook používám zejména jako nástěnku politickou. Jinak mě vlastně vůbec nezajímá, ale podle mě je to zvláštní kanál. Na aktivizaci lidí je nejsilnější a ta odezva je znát.

Jsem politikou celoživotně postižená. Čím jsem starší, důsledněji si uvědomuji, že to není něco, co se nás netýká. Nemůže nás to nezajímat. Politici rozhodují, kolik dní budou matky v porodnici, kolik dostanou porodné a kolik mateřskou, nebo jaké vzdělání musíme mít, pokud chceme dělat to a to.

V podstatě pokud žijeme v současném společenském a politickém uspořádání, jsou naše životy řízeny zákony a předpisy, které schvalují a rozhodují námi volení zastupitelé. Už jsem spíše ve fázi, že mě rozčilují lidé, kteří tvrdí, že je to nezajímá a netýká se jich to. Nezajímat se o politiku, je jako hodit svůj život zcela pasivně do společnosti, kterou nemáte ani zájem chápat, natož ovlivňovat.

Co vám nejvíce vadí na současné politické situaci?
Devalvace základních hodnot, absence koulí, lež jako standard, neschopnost uvažovat v dlouhodobém dějinném kontextu, estébák a už i evropskou komisí za podvodníka označený premiér, prezident, který není schopen se omluvit za svou lež, buranství jeho úřadu zhmotněné pálením trenek nebo mejdany podnikatelů na Pražském hradě, proruské patolízalství, nulový zájem o ekologii, nezájem o kulturu, absence vize, které by se nezabývala pouze ekonomikou, ale nabídla lidem i nadstavbu, vyšší cíle.

Když se takhle veřejně vyjadřujete, to jste si určitě už vyslechla spoustu urážek, ne?
No jasně. Občas čtu strašné věci. Ale je to jedno. Neberu to osobně. A myslím, že často to lidi jsou schopni napsat jen proto, že mají skrze sociální sítě tu možnost. Z očí do očí by toho nebyli schopni. Je to takový novodobý jed, ale já mám na to vysokou rezistenci. Od 14 let jsem zvyklá na veřejný život.

Co ale nedokážu dobře pochopit, je fakt, že se někdo stane profi trollem. To je hnus. S Davidem Drábkem nebo Matějem Ruppertem si vždycky píšeme, kdo má víc trollů. Většinou, kde se jich vytrollí víc, tam je to závažnější. Takže je to taky takové ocenění vaší práce.

Těší mě, že už nejenom ve světě, ale i u nás existuji precedentní rozsudky za internetovou šikanu a lidi za to jdou sedět nebo platí velké pokuty. Policie vydala minulý týden přesný seznam postihů. To možná lidi naučí zpátky slušnosti a zodpovědnosti za jejich slova.

Jak hodnotíte rok 2018?
Musím říct, že to byl zvláštní rok. Intenzivní, náročný, bohužel i konfliktní. Visí to ve vzduchu a je to stále cítit. Během roku 2018 jsem se naučila věci, které jsou sice skvělé pro život, ale kdybych se je nemusela naučit, žilo by se mi lépe.

Tenhle rok ukázal, že život je o neustálém souboji a konfliktu. Každý člověk vede svůj boj. I v dennodenních drobnostech. Jestli si sednete k oknu, jestli zaparkujete. Malinké i velké boje. Naučila jsem se až poměrně pozdě, že být silný, neznamená být zlý.

Umět stanovit hranice, umět vyslovit jasně, co chcete, a udělat pro to všechno, stojí hodně sil. Ale čím dřív se člověk naučí vymezit si svůj prostor, vyslovit, co chceme a jak, tak tím líp pro všechny. Neubližujete pak sám sobě, nefrustrujete okolí tím, že nevíte, co chcete. Ale myslet si, že konfliktu se dá předcházet tím, že ho jen oddálíme, to nejde! Samozřejmě hledat řešení bez konfliktu, je ideální, ale k tomu musí být dvě rovnocenné ochotné strany.

Vnímáte to jen v osobní rovině?
Mám pocit, že se ta vyhraněnost a polarizace děje v mnoha rovinách. Připadá mi hrozné, že existují lidé, kteří cíleně podněcují ke konfliktům. Rusové anektovali Krym, vedou válku, drží politické vězně. Francie téměř vyhlašuje výjimečný stav. V Maďarsku je Orbán. Celý svět je na hranici kolapsu, války. Musí nastat nějaký bod zlomu. Do toho planeta umírá. Každý den je pro člověka náročný, když si tohle všechno uvědomuje.

Navíc v této zemi také není klid. Máme tu lidi, kteří posvěcují zlo a ještě tomu nadbíhají diktaturám a devalvují hodnoty, které pomáhají člověku všechno zvládat, jako jsou základní morální pravidla, lidskost, pravda. Nemůžeme se rozhodovat, jestli rodině v životu nebezpečné situaci pomůžeme, nebo ne na základě toho, jestli je ze Sýrie. Světu by prospěla trocha laskavosti, shovívavosti, tolerance a ticha. A lásky.

Uplynulý rok byl špatný. A já věřím, že se to zlomí k lepšímu. Nebo to bohužel naopak bude ještě horší. A pak se to zlepší. Já žiju malými věcmi. Nejsem životní skeptik. Pracovně se například na příští rok moc těším.

Co vás čeká v letošním roce v profesní sféře? Dokončila jste film Amnestie, že?
V roce 2019 mě čekají krásné projekty. Ano, natočili jsme skvělý film Amnestie Jonáše Karáska. Práce na něm mě nadchla. Nastává taková zajímavá změna. Tematicky se pomalu přesouvá pozornost od druhé světové války k padesátým až osmdesátým létům.

Lidé mají potřebu zpracovávat témata jako komunistický puč, znárodňování, tajnou policii, politické procesy i sametovou revoluci. A devadesátá léta jsou plná otazníků. Když je potřeba řešit nějaký problém, tak se o něm musí mluvit. A to právě nastává.

A co teprve budete točit?
Přemýšlím, co můžu a nemůžu prozradit… S Českou televizí budu točit čtyřdílný film o Boženě Němcové. Myslím si, že to bude odvážný projekt. Já ji ztvárním v druhé části jejího života, v té první Anička Linhartová. Scénáře jsou skvělé. Rozhodně to byla zajímavá žena a rebelka své doby. Takové projekty jsou odměna.

Ještě něco dalšího můžete prozradit?
S Rudou Havlíkem chystáme romantickou komedii na příští podzim, která nebude jen romantická. Hodně jsme se scházeli a dávali dohromady ten námět. A strašně se těším na opět komediální polohu. Pak tam mám ještě jeden projekt, ale ten nechci říct. Ale těším se!

Co vy a zahraniční snímky?
Za svůj největší úspěch za poslední půl rok považuji, že jsem dělala kamerovky na film Mladý papež 2. Už se tedy neozvali, ale pořád si říkám, že to jsou Italové a trvá jim to. Točit se Sorrentinem bych považovala za největší životní zázrak. Ale vypadá to, že si to jen přidám do sbírky svých nejlepších kamerovek.

Chtěla byste více hrát v zahraničních snímcích?
Líbí se mi trend televizní tvorby, který požere mnoho herců. Různé internetové televize produkují kvalitní tvorbu – Amazon TV, Netflix, HBO. Hrát v zahraničních filmech je pro mě paralelní celoživotní sen. Ale není to už v žádné akutní fázi. Bude, nebude, nevadí, uvidíme.

Navíc stejně nejvíc funguje náhoda. Člověk samotný pro to zase tolik udělat nemůže a neovlivní to. Ta shoda chemií a energiíí, která nastane, když si někdo vybere vás, je největší kouzlo u filmu.

A jak probíhají castingy na zahraniční filmy?
Už se tam nejezdí, posílají se self tapy. To mám ráda a baví mě to. Je to rozhodně lepší, než vejít do místnosti, kde sedí pět lidí a musíte něco předvést bez kostýmu a kulis. Takové castingy pro mě byly nepříjemná disciplína.

Ty self tapy točím někdy ve studiu, ale jindy i doma, a je to dost kreativní. Člověk se vyblbne. Navíc můžu švindlovat s texty. Začnu rozehrávat dlouhé zajímavé pohledy a přitom se jen snažím rozluštit text, který mám někde nalepený na papírku.

Kromě herectví jste se také věnovala psaní. Fejetony, které vycházely pět let v Elle, jste vydala i knižně.
Reakce lidí na tu knížku pro mě byly beze zbytku radostné. Když mi totiž lidé chválí film, tak mě to těší, ale není to chvála jen pro mě, nenatočila jsem ho, nenapsala scénář. Jako ano, potěší mě to vždycky, ale u knížky to bylo až léčivé. Vždycky tvrdím, že kreativita je adekvátní lásce. Když člověk něco stvoří, napíše, vyrobí, žije to s ním dál. Proto mým největším přáním je napsat další knihu.

V Česku jste módní ikonou. Máte pro oblékání nějaká pravidla? Hodně oblíbený máte pánský styl oděvů.
Řídím se pocitově. Někdy si říkám, že bych se chtěla oblékat jinak, ale už to změnit neumím. Občas jdu a koupím si strašně divné věci a pak je stejně nedokážu nosit. Mám ráda obyčejné jednoduché outfity.

Ano, pánský styl mě baví nejvíce a cítím se v něm pohodlně. V dětství jsem viděla film Devět a půl týdne. Je tam mužská postava, která otevře skříně a má v nich všechno stejné, patnáctery kalhoty, svetry, košile a saka. Tehdy jsem si řekla: „To je sen!“ Nemusí přemýšlet, co si oblékne, protože je to dokonalé. Ve škole jsem zase chtěla nosit uniformy, protože to zjednodušuje oblékání.

Dodnes se mi stane, že se někam nevhodně obléknu, tak se třeba stavím v obchodě a převléknu se. To mám ale zažité z dětství, protože to dělala naše máma. Ta to ale vždycky udělala z čiré radosti, že se jí něco líbilo, tak šla a koupila nám to, a my se převlékli. Měla jsem to strašně ráda.

Koukám, že nosíte batoh. Tahle móda, která prospívá zádům, mi přijde fajn.
Ano, a tenhle je dokonce i z veganské kůže, takže prospívá i světu. Já nejím maso, ani nepiju kravské mléko, ale vlastním pár pravých kožichů, a tak se to snažím kompenzovat. Taková regulace pocitu viny. Ale teď jste mi připomněla, že jsme s mými sestrami udělaly pro Fond ohrožených dětí Klokánek limitovanou edici mikin a dárkových předmětů a je mezi nimi krásný batůžek. Vše z prodeje jde na jejich podporu. V logu, které jsme pro tuto edici vymyslely, je lodička, která má jako vlajku srdce. Když vás vede srdce, nebloudíte.

Aňa GeislerováPatří k nejobsazovanějším českým herečkám. Získala dva České lvy za filmy Návrat idiota a Želary. Do povědomí diváků se nejvíce zapsala snímky Requiem pro panenku, Jízda, Výchova dívek v Čechách, Kuře melancholik či Anthropoid. Objevila se i v seriálech Letiště, Až po uši nebo Tátové na tahu.

Také se úspěšně věnovala modelingu. Její sloupky, které psala pět let do časopisu Elle, vyšly knižně pod názvem P. S. Narodily se jí tři děti: syn Bruno Fidélio, dcera Stella Ginger a nejmladší Max. Má dvě sestry: Lenku a Ester, která je také herečka.