Nedávno jsem u kamaráda na facebookové zdi zahlédla selfie s vámi. Jak prožíváte tohle fanouškovské šílenství? Baví vás to, nebo spíše obtěžuje?
Nevadí mi to, většinou to je jen příjemná reakce na moji práci a to potěší. Je fakt, že mor jménem selfie zaznamenal obrovský nárůst, ale říkám si, že je to pár vteřin, a vlastně to chápu. Taky mám pár lidí, se kterými bych se chtěla vyfotit.

S kým byste si vy udělala selfie?
Vyfotila jsem se třeba s Emmou Thompson. Už je to ale déle. Nedávno jsem si na akci Korzo Národní udělala selfie s panem profesorem Jiřím Drahošem. Myslím, že kdyby vyhrál prezidentské volby, panovala by obecně lepší nálada. On má úplně rozdílné charisma než Zeman. A můžeme krásně vidět, že argument, že by měl dělat prezidenta zkušený politik, byl zcela lichý. To, co předvádí Miloš Zeman, je úplně mimo ligu. I amatérskou.

Vy osobně politiku prožíváte hodně a často se k ní i vyjadřujete na sociálních sítích. Nedávno jsem viděla například fotku na Instagramu ze 17. listopadu.
Instagram je moje umírněnější, ale zároveň osobnější verze. Mám ho ráda, protože může být výtvarný, umělecký, zkrátka obrázková nástěnka. Facebook používám zejména jako nástěnku politickou. Jinak mě vlastně vůbec nezajímá, ale podle mě je to zvláštní kanál. Na aktivizaci lidí je nejsilnější a ta odezva je znát.

Jsem politikou celoživotně postižená. Čím jsem starší, důsledněji si uvědomuji, že to není něco, co se nás netýká. Nemůže nás to nezajímat. Politici rozhodují, kolik dní budou matky v porodnici, kolik dostanou porodné a kolik mateřskou, nebo jaké vzdělání musíme mít, pokud chceme dělat to a to.

V podstatě pokud žijeme v současném společenském a politickém uspořádání, jsou naše životy řízeny zákony a předpisy, které schvalují a rozhodují námi volení zastupitelé. Už jsem spíše ve fázi, že mě rozčilují lidé, kteří tvrdí, že je to nezajímá a netýká se jich to. Nezajímat se o politiku, je jako hodit svůj život zcela pasivně do společnosti, kterou nemáte ani zájem chápat, natož ovlivňovat.

Co vám nejvíce vadí na současné politické situaci?
Devalvace základních hodnot, absence koulí, lež jako standard, neschopnost uvažovat v dlouhodobém dějinném kontextu, estébák a už i evropskou komisí za podvodníka označený premiér, prezident, který není schopen se omluvit za svou lež, buranství jeho úřadu zhmotněné pálením trenek nebo mejdany podnikatelů na Pražském hradě, proruské patolízalství, nulový zájem o ekologii, nezájem o kulturu, absence vize, které by se nezabývala pouze ekonomikou, ale nabídla lidem i nadstavbu, vyšší cíle.

Když se takhle veřejně vyjadřujete, to jste si určitě už vyslechla spoustu urážek, ne?
No jasně. Občas čtu strašné věci. Ale je to jedno. Neberu to osobně. A myslím, že často to lidi jsou schopni napsat jen proto, že mají skrze sociální sítě tu možnost. Z očí do očí by toho nebyli schopni. Je to takový novodobý jed, ale já mám na to vysokou rezistenci. Od 14 let jsem zvyklá na veřejný život.

Co ale nedokážu dobře pochopit, je fakt, že se někdo stane profi trollem. To je hnus. S Davidem Drábkem nebo Matějem Ruppertem si vždycky píšeme, kdo má víc trollů. Většinou, kde se jich vytrollí víc, tam je to závažnější. Takže je to taky takové ocenění vaší práce.

Těší mě, že už nejenom ve světě, ale i u nás existuji precedentní rozsudky za internetovou šikanu a lidi za to jdou sedět nebo platí velké pokuty. Policie vydala minulý týden přesný seznam postihů. To možná lidi naučí zpátky slušnosti a zodpovědnosti za jejich slova.

Jak hodnotíte rok 2018?
Musím říct, že to byl zvláštní rok. Intenzivní, náročný, bohužel i konfliktní. Visí to ve vzduchu a je to stále cítit. Během roku 2018 jsem se naučila věci, které jsou sice skvělé pro život, ale kdybych se je nemusela naučit, žilo by se mi lépe.

Tenhle rok ukázal, že život je o neustálém souboji a konfliktu. Každý člověk vede svůj boj. I v dennodenních drobnostech. Jestli si sednete k oknu, jestli zaparkujete. Malinké i velké boje. Naučila jsem se až poměrně pozdě, že být silný, neznamená být zlý.

Umět stanovit hranice, umět vyslovit jasně, co chcete, a udělat pro to všechno, stojí hodně sil. Ale čím dřív se člověk naučí vymezit si svůj prostor, vyslovit, co chceme a jak, tak tím líp pro všechny. Neubližujete pak sám sobě, nefrustrujete okolí tím, že nevíte, co chcete. Ale myslet si, že konfliktu se dá předcházet tím, že ho jen oddálíme, to nejde! Samozřejmě hledat řešení bez konfliktu, je ideální, ale k tomu musí být dvě rovnocenné ochotné strany.

Vnímáte to jen v osobní rovině?
Mám pocit, že se ta vyhraněnost a polarizace děje v mnoha rovinách. Připadá mi hrozné, že existují lidé, kteří cíleně podněcují ke konfliktům. Rusové anektovali Krym, vedou válku, drží politické vězně. Francie téměř vyhlašuje výjimečný stav. V Maďarsku je Orbán. Celý svět je na hranici kolapsu, války. Musí nastat nějaký bod zlomu. Do toho planeta umírá. Každý den je pro člověka náročný, když si tohle všechno uvědomuje.

Navíc v této zemi také není klid. Máme tu lidi, kteří posvěcují zlo a ještě tomu nadbíhají diktaturám a devalvují hodnoty, které pomáhají člověku všechno zvládat, jako jsou základní morální pravidla, lidskost, pravda. Nemůžeme se rozhodovat, jestli rodině v životu nebezpečné situaci pomůžeme, nebo ne na základě toho, jestli je ze Sýrie. Světu by prospěla trocha laskavosti, shovívavosti, tolerance a ticha. A lásky.

Uplynulý rok byl špatný. A já věřím, že se to zlomí k lepšímu. Nebo to bohužel naopak bude ještě horší. A pak se to zlepší. Já žiju malými věcmi. Nejsem životní skeptik. Pracovně se například na příští rok moc těším.