Film ze světa basketu. Pro vás nesportovce vyloženě protiúkol. Měl jste na začátku pochybnosti?
Měl. Upřímně nezdálo se mi, že bych tenhle příběh měl točit zrovna já, sport je pro mě španělská vesnice. Ale zajímá mě doba 40., 50. léta a politické tlaky s ní spojené. Také jsem cítil velký potenciál v hlavním hrdinovi a jeho konfliktu s dotyčným sportovním funkcionářem.

Trio autorů nepatří mezi zkušené scenáristy hraných filmů, měl jste ke scénáři připomínky?
Prošel velkými úpravami, to je pravda. Jiří Závozda s Jakubem Bažantem psali knihu o historii československého basketbalu a při tom je napadlo, že by to mohl být i dobrý film. Oslovili producenta Jaroslava Boučka, ten pak mě. Měl jsem připomínky, bylo jasné, že některé motivy nefungují. Také brněnské studio České televize k tomu řeklo své, takže úpravy byly radikální. Ale musím říct, že autoři byli ke změnám velmi vstřícní.

Co se měnilo?
Původní verze měly dva rovnocenné hrdiny, kromě Franty i jeho kamaráda v podání Zdeňka Piškuly, byl tam i milostný trojúhelník. Výsledek je víc sevřený, soustředěný na hlavního hrdinu a jeho vztah k Michelle. Dávali jsme to dohromady s dramaturgem Janem Gogolou starším a mladou Kristinou Nedvědovou.

Zlatý podraz je dobovka. Narazili jste na nějaké finanční nebo lokační limity?
Museli jsme oželet velkou scénu sokolského průvodu v létě 1948. Ukázalo se, že není dost sokolských krojů, musely by se šít extra a bylo by to drahé. Ale jinak byl rozpočet velkorysý, sto milionů je na český film hodně. V České televizi žasli, že máme deset dní šest set komparzistů na place. To už se dnes moc u nás neděje.

To ne. Davy se klonují v počítači.
Taky jsme klonovali. Finále v Paříži třeba. Loni v listopadu přišla vichřice a odnesla kus střechy Průmyslového paláce, natekla tam voda a vše se opravovalo, technici nás tam nepustili. Tak jsme si to vyfotili a pro oba rozhodující zápasy dodělali kulisy v počítači. Ani Ženeva se v reálu nekonala.

To je ten bordel, kde si Chantal Poullain střihla mamá?
Ano. Když jsem jí to říkal, úplně se rozněžnila, že v Ženevě kdysi studovala, jak se těší. Musel jsem přiznat, že točit budeme v Králově Dvoře ve vile jistého podnikatele.

Ty filmy, samý podvod, co?
Ne všechno. Řadu věcí jsme opravdu dělali v reálných kulisách. Ale sem tam holt musíte šetřit.

Casting byl také velkorysý. Hledal jste hlavní hrdiny i venku…
Filip Březina, co hraje Frantu, mě zaujal rychle. Je líbivý typ, v očích má něco zajímavého a je pohybově nadaný. Michelle jsem hledal dlouho, měl jsem pár tipů na české herečky, ale protože podle scénáře je polská Židovka, chtěl jsem, aby ji ztvárnila Polka. A tak jsme našli ve Varšavě Patrycju Volnou, která hrála u Agnieszky Holland. Ve hře byla i Michalina Olszanska, kterou známe z Olgy Hepnarové. Ale jde z ní moc velká síla, a já chtěl křehkou dívku.

Prý jste s kluky motivačně trénoval, dokonce dělal kliky. Vy, kavárenský povaleč?
To bylo jen jednou. A spíš pro formu, aby věděli, že to táhnu s nimi. Oni ale trénovali poctivě půl roku a fakt to skvěle zvládli. Je hezké, že jim to vydrželo nejen přátelství, ale i basket. Občas najdu na síti vzkaz: přijď do Grébovky, dnes hrajeme…

Takže sportovní svět ve vás zásadní otisk nezanechal. Nepřestal jste třeba kouřit?
Ne. Vstupoval jsem do něj jako nepopsaný list a byla to zajímavá návštěva. Dnes sem tam zajdu na zápas, ale tím to končí. Ale zjistil jsem jednu věc kolik baskeťáků mezi námi je a jak hezky drží pohromadě. To se mi líbí.

Hudbu pro film napsal Jakub Kudláč. To je váš objev?
Skládá hodně pro divadlo. V La Fabrice, na Zábradlí, v Plzni. Také studoval filozofii, je to chytrý kluk. Sedli jsme si jak ve stylu hudby, tak lidsky.

Kdo by měl na váš film jít?
Drze si myslím, že všichni. Ale nejvíc mě potěší, když osloví mladé. Mluvili jsme o tom s kameramanem Vláďou Smutným, že by bylo fajn, kdyby z filmu sršelo mládí, touha po životě a lásce. A to, jak jim dějiny staví do cesty překážky a jestli se s tím umí porvat. Myslím, že dnešní mladá generace je na tom podobně. Má své plány, ale ty se nemusí dařit.

Myslíte, že žijeme ve špatné době?
Určitě ne v tak špatných časech jako hrdinové filmu. Ale atmosféra není úplně dobrá, společnost je rozdělená na dva tábory. A určitá zaprodanost kvůli různým výhodám tu hrozí. Zlatý podraz může být inspirací, jak tomu čelit. Určitým vzkazem: bývalo hůř, tohle dáte, jen si držte klobouky!