Berlínská přehlídka dává léta prostor hlavně filmům tematizujícím aktuální společenské otázky, své místo si tu ale najdou i komornější příběhy. Bylo tomu tak i letos. Uprchlické téma se promítlo do Eldorada inspirovaného dramatickými útěky na lodích či Transitu, válečného příběhu zasazeného překvapivě do současných kulis, sociální nádech měla francouzská Modlitba nahlížející do komunity mladých léčící se ze závislosti.

Došlo i na terorismus, kromě 7 dnů v Entebbe a filipínské Ďáblovy sezóny především snímek Utoya, rekonstrukce události na norském ostrově roku 2011, kde extremista Breivik zastřelil 69 teenagerů na letním táboře sociálních demokratů. Sugestivně a v reálném čase natočený masakr trvající 72 minut a pracující hlavně se zvukem budil polemiky, zda má podobný přístup k reálné události na plátně smysl.  

Mezi portréty se objevily 3 dny v Quiberonu, přibližující charakter i životní styl herečky Romy Schneider, a Don’t Worry, He Won’t Get Far on Foot z dílny Guse van Santa. Režisér Dobrého Willa Huntinga si pro svůj film vypůjčil citát z kresby portlandského karikaturisty na vozíčku Johna Callahana, kterého skvěle ztvárnil Joaquin Phoenix. 

„Nesnáším festivaly,“ vysvětlil herec v Berlíně svou špatnou náladu. „Musím se nějak tvářit, mluvit o sobě, pózovat. Včera jsem ale šel s režisérem na večer „berlínských talentů“, a když jsem viděl mladé filmaře zaníceně debatující o procesu natáčení van Santových filmů, stoupl u mě festival v ceně.“ 

Civilně natočený italský film Moje dcera vypráví o dívence, jež hledá vztah k dvěma ženám, své biologické i adoptivní matce. Brilantní výkony odvedly nejen Valeria Golino a Alba Rohrwacher, ale i mladičká Sara Casu. Nejlepší herečka letošní soutěže se bude nelehko vybírat, zasloužila by si ji jak Andrea Berntzen z Utoyi, tak některá z Italek. 

Do rodinného zákulisí nahlíží ruský filmař Alexej German ml. v Dovlatovovi, svým polopatickým vykreslením totalitní doby je určen ale spíše západnímu publiku. Jacquotova Eva o femme fatale rozvracející vztahy nabídla jen dobré výkony Isabelle Huppert a Gaspara Ulliela, v zásadě jde ale o tuctový modelový příběh. Pozornost budil také německý film Můj bratr se jmenuje Robert a je idiot o dvojčatech, kteří spolu filozofují o dnešní době, žádný soutěžní snímek ale vysloveně nevybočil ze slušného průměru. 

Neveselé příběhy prolomil jen Andersonův Psí ostrov na samém začátku festivalu, jenž se na vážné téma nesnášenlivosti a potřebě úcty k živým tvorům i přírodě díval s milým nadhledem. Tlumočník Martina Šulíka se v Berlinale Special neztratil, což je dobrá zpráva i pro Jiřího Menzela, který tu hraje s Peterem Simonischkem a jemuž festival udělil k včerejší osmdesátce cenu Berlinale Kamera.  Rakouský kolega mu ji osobně předá při pražské premiéře filmu 27. února v Lucerně.