Do Prahy a dalších měst přicházejí Bídníci ověnčeni dvěma úspěchy: Cenou poroty z Cannes a nadějí na šťastný konec v oscarovém klání, do něhož je vyslala Francie. A i když je od Hugových hrdinů dělí 150 let, podobnost jejich revolt a hněvu bije do očí.

Váš film je živelný a z řady situací člověka mrazí. Do jaké míry je realistický?
Alexis Manenti (scenárista a herec): Skoro vše vychází ze skutečnosti. Krádež lvíčete, která všechno nastartovala, mapování ulic domobranou, třaskavá scéna v domě, jež film uzavírá. I stejné typy policajtů v dané čtvrti existují.

Režisér Ladj Ly prý natočil nejprve krátký snímek a poté jej rozvedl do celovečerního debutu.
Alexis Manenti: Ano. Nechal se inspirovat vzpourami z roku 2005 a svůj film zasadil do moderního pařížského předměstí Montfermeil, kde se odehrává také Hugův román. Pořád tu stojí dům Thénardierových i kašna Jeana Valjeana.

Realita je stejná jako na plátně, nebo horší?
Djibril Zonga (herec): Realita vždycky přesahuje fikci, i když v tomhle případě by se mohlo zdát, že to už víc nejde. Ale bohužel v reálu častěji umírají lidé.

Film líčí široké spektrum vztahů mezi různými vrstvami. Jak dobře tohle prostředí jako herec znáte?
Djibril Zonga: Když jsem četl scénář, říkal jsem si, že bude složité mou postavu plnou protikladů zahrát. Vyrůstala na předměstí, a teď dělá policistu. Bál jsem se, že to nezvládnu zahrát přesvědčivě, tuhle roli v reálu nemám. Znám tohle místo dobře a myslím, že se od doby, kdy jsem tam přišel, změnilo k horšímu.

Film působí autenticky a je to ďábelská smršť. Až je z toho člověku místy úzko. Do jaké míry jste se drželi scénáře, nebo naopak improvizovali?
Alexis Manenti: Scénář jsme ctili. Improvizaci jsme si dovolili v méně akčních scénách, třeba v nezávazném hovoru v autě nebo domácím prostředí.

Točili jste v ulicích a za provozu poměrně divoké čtvrti. Jak reagovali místní?
Alexis Manenti: Ladj tam natáčí odjakživa. Místní ho znají, respektují ho. Jiného filmaře by asi mezi sebe nepustili. Zapojil do natáčení kdekoho, proto působí snímek tak autenticky.

Bídníci přesto ukazují, jak je soužití Francouzů a přistěhovalců složité. V úvodu filmu slaví společně vítězství Francie ve fotbalovém poháru, finále je už jiné. Je podle vás klidné soužití vůbec možné? Zprávy posledních let o tom nesvědčí.
Djibril Zonga: Všichni jsou už dnes Francouzi. Odlišná je jen barva pleti. Problémem ale nejsou náboženské rozdíly, jak si často lidé myslí. Problém je bída. Lidé pak mají potřebu na sebe útočit, jsou častěji agresivní. Je ale nutné se dobře poznat a řešit potíže společně.

Alexis Manenti: Ve filmu jsou záměrně velmi silné obrazy v úvodu i na konci, jak jste zmínila. Ta revolta ve finále je děsivá, to souhlasím. Přesto věřím, že náš film dokládá i to, že jsme schopni žít s dobrou vůlí vedle sebe. Já se narodil v Paříži, jeden z herců Damian mimo Paříž, Djibril Zonga také tak. Celý štáb byl poskládán z různých národností a výtečně jsme spolu vycházeli.

S Hugovým příběhem mají vaši Bídníci leccos společného. Lze v jejich finále také číst revoluční apel? Nebo spíš varování?
Alexis Manenti: Náš film revolucí nekončí, jen bouřemi rozhněvaných dětí. A namířenou pistolí. Myslím, že jen pokládá otázku, co bude dál? A co dělat v tak výbušné situaci která ve Francii existuje, to si přiznejme. Pokud nebudeme reagovat, může to vést ke stejným závěrům, jaké ukazuje film. Tyhle bouře už tu před více než deseti lety byly a nijak se podle mě nevyřešily. Jen tu někde ve skrytu pořád latentně doutnají.

Vy jste bídu, než si vás všiml film, zažil. Čtvrť znáte. Napadá vás, jak tomu čelit?
Djibril Zonga: Týká se to všech. Rodičů dětí z daných čtvrtí, kteří by měli dbát na jejich výchovu a vzdělávání. Měli by se zapojit politici, všímat si více života na periferii, proškolit policajty, kteří tu pracují, aby znali poměry i lidi. Zatím to vůbec nezvládají. Tohle je teprve můj druhý film. Ale myslím, že mohu být příkladem pro teenagery v naší čtvrti, jak si zlepšit životní standard. Potřebují motivaci a sebedůvěru. A vzory. Ty jim totiž chybí. Režisér Ladj na tom byl stejně. Nevzdal to. Na Bídníky ještě před rokem marně sháněl peníze. Teď pojede bojovat o Oscara a ve čtvrti založil filmovou školu, kde vzdělává místní v řemesle. I to je cesta.