Marie se zdá silná, ale hned v úvodním dílu se dostává na „citovou“ křižovatku. Navíc nechce nic slyšet o své matce, nemá k ní žádný vztah. Bylo těžké se s jejím postojem ztotožnit?

Zpočátku možná trošku ano, ale brzy jsem jí naprosto porozuměla. Marie v sobě nosí křivdu, nemůže matce odpustit, že nezvládla své mateřství a své děti odložila… Teprve na základě vlastního utrpení, které ji čeká, je schopna svůj postoj k ní přehodnotit. Ale to bychom předbíhaly.

O Marii projevují zájem dva muži. Toho prvního zná už dlouho z dětského domova, druhý pochází z ideální rodiny – pro ni tedy z cizího světa. Může vedle něj najít štěstí?

Napřed to vypadá, že může. Jenže když ty dva světy jsou tak strašně rozdílné… Marie se vedle své nové lásky cítí čím dál víc cize, jejich vztah se vyvíjí jinak, než by si přála. Nakonec zjišťuje, že jediný, kdo ji může pochopit, je vychovatel, kterého zná už léta.

Film vznikal i v autentickém prostředí Dětského domova v Pyšelech. Jak jste se v něm cítila?

Celkově velmi příjemně. Už před natáčením jsem byla na exkurzi v dětském domově v Chebu a byla jsem překvapená, jak v něm všechno hezky funguje. Taková ta obecně zažitá představa, že děti jsou v takových zařízeních zavřené pomalu za mřížemi, se mi naprosto rozplynula. Zároveň jsem se ale nevyhnula přemýšlení nad tou pravou podstatou věci – proč vůbec děti v dětských domovech jsou, čím si to zasloužily? Tento samotný fakt na mě působil hodně smutně.

V Bludičkách jste se ocitla vedle několika populárních herců, takže si dovedu představit, že jste si natáčení užila.

To určitě. A díky spolupráci se Simonou Stašovou, Ladislavem Frejem, Hanou Seidlovou či Pavlem Řezníčkem jsem se snažila zase něco nového z hereckého kumštu odpozorovat. Jsem velmi vděčná i za setkání se svými hereckými sourozenci – myslím, že jsme si dobře „sedli“.