„Vím, byla to dlouhá pouť. A pochyboval jsem, to je pravda. Překážek bylo mnoho. Útěchou mi byl Orson Welles a jeho nedokončený Quijote, kterého za něj dotáhli jíní, a také má bídná paměť. To pak rychle zapomínáte na vše špatné, co se vám přihodí,“ svěřil se s úsměvem na karlovarském festivalu Terry Gilliam, který do Varů svou novinku přivezl a jehož pohled na svět i tvorbu do značné míry souznívá s ideou Cervantesova díla.

Jde ovšem o notně upraveného rytíře. Hlavním hrdinou je tu poněkud bláznivý režisér Toby (Gilliamovo alter ego), jenž svádí kromě odsudků, zpustlé španělské krajiny a strážců zákona také boj se zadavatelem reklamy, kterou pro něj točí. Jak je pro režiséra typické, baví a okouzluje spíše jednotlivými nápady a scénami nežli celkovou linkou filmu. Ta je prakticky nezřetelná…

Proti zdi

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha býval součástí povinné školní četby a ne každý mu přišel na chuť. Filmaře ale lákal. Nejen kulisami a fantazií autora, ale i obsahem. Rytíř smutné postavy není jen geniální parodií na rytířské romány, ale také dokladem renesančního nadhledu slavného španělského autora Miguele de Cervantese y Saavedry z přelomu 16. a 17. století.

Do dnešních dnů vzniklo přes čtyřicet (!) adaptací, včetně různých seriálových, animovaných či dokumentárních podob. Díky svému životnímu postoji „proti zdi“ se don Quijot dočkal i rozličných interpretací, politické nevyjímaje. U nás se tématu věnoval Bolek Polívka (Don Quijot de la Mancha, 1988), s osobitou road movie koketuje nyní i Otakáro Schmidt.

Muzikál i komedie

Jedním z nejstarších přepisů je Pabstův muzikálově laděný Don Quijote z roku 1933, v němž titulní roli ztělesnil výtečně slavný zpěvák Fedor Šaljapin. Zasloužený ohlas si ale získal také sovětský širokoúhlý film Grigorije Kozinceva z roku 1957, překvapivě svěží adaptace, jež se těšila pozornosti v Cannes.

Z románu, jehož hrdinu ztvárnil na plátně Nikolaj Čerkasov, vybrali tvůrci několik zásadních episod – mj. Quijotovy bitky s domnělým obrem Frestonem a zlými kouzelníky, převtělenými do podob nejrůznějších věcí a lidí. 

Za zmínku stojí i britská televizní komedie Petera Yeatese z roku 2000 Don Quijote, v němž titulního hrdinu hraje John Lithgow známý mj. ze Zúčtování. „ Quijote je blázen, ale jeho bláznovství má podobu touhy, aby svět byl lepší," řekl herec před natáčením, jehož se ve finále účastnil i jako výkonný producent.

Vedle něj se ve filmu objevili Bob Hoskins a Isabella Rossellini. Hudebně laděný je také snímek Muž z la Mancha, který roku 1972 natočil Arthur Hiller podle broadwayského muzikálu věnovaného nejen Quijotovi, ale i jeho autorovi. Zdobí jej kromě hudby Mitche Leigha hlavně dvě filmové hvězdy Peter O´Toole a Sophia Loren.

Na závěr si nechme Gilliamem zmíněného Orsona Wellese. S aktuálním Mužem, který zabil Dona Quijota má totiž mnohé společné. Tvůrce slavného Občana Kanea ho začal natáčet ve Španělsku v 50. letech a pokračoval do roku 1969, kdy mu však zemřel titulní představitel Francisco Reiguera. Welles film dlouho stříhal, ale nikdy nedokončil.

Tvrdil, že je to jako psát román - neomezuje vás prý rozpočet ani jiné závazky a můžete jej vydat, až uznáte za vhodné. To za něj udělal po jeho smrti v roce 1992 až Jesús Franco, výsledný tvar ale není příliš zdařilý. Jako by se Cervantesův rytíř adaptacím, stejně jako větrným mlýnům paličatě vzpíral. I Terry Gilliam přiznal ve Varech upřímně: „Mnoho bitev jsem se svými mlýny prohrál. Ale já nerozlišuji mezi fantazií a realitou, je to holt můj problém. Proto mě věčně sráží na kolena. Na druhou stranu - třeba je fantazie jediná věc, co mi brání, abych úplně nezešílel.“