Cenu Pavla Kouteckého získala Klára Řezníčková za dokument Trojmezí

Porota u filmu Trojmezí ocenila poetické vyprávění historie zapomenutého a svérázného kraje, kvůli kterému nemusela režisérka cestovat daleko – leží totiž na česko-polsko-slovenském pomezí ve vesnicích Hrčava, Bukovec a Jaworzynce, sama režisérka pochází z Ostravy. „Dokument dobře využívá prostředků filmové řeči a poutavě líčí atmosféru pomalého zapomínání a mizení. Vzájemná rovnováha obrazu, hudby i tempa filmu umožňuje divákovi navázat s ojedinělým krajem téměř milostný vztah," uvedla za porotu Lenka Lovicarová. Snímek Trojmezí vznikal pět let, samotné natáčení trvalo dva roky a sleduje příběhy rázovitých starousedlíků v průběhu čtyř ročních období. Snímek, jenž vznikl v koprodukci FAMU, Duracfilm a Reel Illusion s přispěním Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, natočili spolužáci z FAMU v letech 2009 až 2011 a doposud se objevil pouze na několika filmových festivalech. „Pro mě a celý štáb je to velká motivace pro naši další práci a snad i známka toho, že to, co děláme, má smysl," řekla režisérka Trojmezí Klára Řezníčková. „Na FAMU jsem se dostala v době, kdy ještě v komisi u přijímaček Pavel Koutecký seděl. Nevím, jestli pro mě tenkrát ruku zvedl či ne. Jestli ano, doufám, že by teď nebyl zklamaný," dodala Řezníčková. Cena Pavla Kouteckého vzdává hold tvorbě filmaře Pavla Kouteckého, mimo jiné režiséra filmu Občan Havel, a letos se konal její šestý ročník.

Režisérka Klára Řezníčková v Trojmezí sleduje vzpomínky národnostně promíšených obyvatel, kteří ve filmu vzpomínají na živé vesnické zábavy, dramatické události konce druhé světové války, časté pašování alkoholu v době komunismu přes přísně střeženou hranici i na soužití s polskými pohraničníky. Hranice jako by přes všechny dějinné zvraty v jejich životech a myslích nehrály žádnou roli, a film tak nejlépe vystihuje věta jednoho z protagonistů: „Keď poviem, že nemám rád Čechov – nemám rád svoju mamu. Keď poviem, že nemám rád Slovákov – nemám rád svojho otca. A keď poviem, že nemám rád Polákov – tak nemám rád svojho děda."  Zakladatelka ceny a producentka Jarmila Poláková podotýká: „Jedním ze smyslů Ceny Pavla Kouteckého je propagace nového, zajímavého českého dokumentu, případně upozornění na mladého talentovaného tvůrce. Děkuji porotě za tento výběr. Bude mě těšit, jestli oceněním pomůžeme, aby si filmu Trojmezí všimli distributoři a diváci. Režisérce přeji, aby vydržela a pěstovala svůj filmařský rukopis."

Organizátory Ceny Pavla Kouteckého jsou Film & Sociologie a Divadlo Archa ve spolupráci s Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Do nominací na Cenu Pavla Kouteckého se letos probojovalo celkem deset filmů, kromě zmíněného Trojmezí také Láska v hrobě Davida Vondráčka, Závod ke dnu Víta Janečka, Roxanne Veroniky Mikalové, Věra 68 Olgy Sommerové, Mein Kroj Martina Duška, Mrtvá trať Šimona Špidly, Pod sluncem tma Martina Marečka, Trafačka – Chrám svobody Saši Dlouhého a Romana Vávry a Soukromý vesmír Heleny Třeštíkové.  V porotě zasedli spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš, fotograf Michal Hladík, Lenka Lovicarová z festivalu Jeden svět, divadelní režisérka Jana Svobodová a Marie a Matěj Svitákovi z okruhu přátel Pavla Kouteckého.

Slavnostní večer

V rámci slavnostního večera vyhlášení Ceny Pavla Kouteckého byl promítnut film z filmového archivu Pavla Kouteckého Amici, tanec s přáteli o londýnské taneční skupině sdružující mentálně a tělesně postižené a takzvaně normální. Na filmu s Pavlem Kouteckým spolupracoval také zakladatel, vedoucí a hlavní choreograf souboru Amici Wolfgang Stange, rodák z Berlína, který již 37 let žije ve Velké Británii, jenž film na slavnostním vyhlášení Ceny Pavla Kouteckého v Divadle Archa osobně uvedl. Sedmý ročník Ceny Pavla Kouteckého vyhlásí organizátoři na počátku roku 2013.

Filmový portál DAFilms.com

Filmový portál DAFilms.com nabízí aktuálně zdarma k vidění dokumentární filmy, které byly oceněné v předešlých letech v rámci Ceny Pavla Kouteckého a také retrospektivu filmů Pavla Kouteckého. Mezi v minulosti oceněnými filmy jsou dokumenty Nízký let, Pulec, králík a Duch svatý, Nevítaní, Země snů a Pozemšťané, koho budete volit?. Retrospektiva Pavla Kouteckého zahrnuje filmy Amici, tanec s přáteli, Oj, to byl boj!, Zánik Československa v parlamentu, Kde byl Bill aneb partnerství pro jazz, Každý rok je v Praze jaro, každý rok je Pražské jaro. Opus I, Po letech 1989-1994, Pot a slzy Pražského jara. Opus 2, Psáno pro Pražské jaro. Opus 3, sérii Evoluce 4 z revoluce, O sportovci a Občan Havel.

Režisérka vítězného snímku Trojmezí Klára Řezníčková: Z ceny mám obrovskou radost

Proč jste si pro svůj film zvolila právě vzdálené Beskydy, jmenovitě Hrčavu? Máte k tomuto kraji, nebo přímo k této vsi, nějaké osobní vazby?

Pocházím z Ostravy a všechny prázdniny v dětství jsem trávila v Beskydech. V té době jsme s rodiči navštívili také Hrčavu. Viděno dětskýma očima je to magické místo, kde končí svět a všude kolem je už jen divoká příroda. A rázovití lidé, kterým v žilách koluje všelijaká krev. Ostrava a lidé v ní jsou na tom podobně. Jen místo divoké přírody zde bujel divoký průmysl. To téma hledání jakési vnitřní identity se tady týká asi skoro všech. Možná i proto je mi blízké, proto jsme se vydali znovu na Hrčavu a do jejího magického okolí. To místo je zajímavé samo o sobě.

Mohla byste přiblížit, jak film vznikal?

Když to teď počítám, film vznikal skoro pět let. První obhlídky byly v létě roku 2008, potom se sháněly finance. Točili jsme dva roky, v každém ročním období jsme na Hrčavě, v Bukovci, v Jaworzynce a blízkém okolí trávili sedm až deset dní. Štáb tvořili čtyři lidé – kameraman, zvukař, střihač a dramaturg v jedné osobě a já. Počasí bylo většinou nevlídné, obzvláště v metrových sněhových závějích nebyly přechody s těžkou technikou zrovna jednoduché. Ale místní lidé občas „počastovali", tak se to dalo zvládnout. V poslední fázi byla pro film důležitá také skladatelka původní hudby Tereza Bulisová, kterou šila filmu na míru, a samozřejmě produkční Pavlína Kalandrová.

Jaké máte s filmem další plány?

Trojmezí se objevilo na několika filmových festivalech, promítalo se v několika menších kinech, naposledy v Jablunkově. Právě když jsem si myslela, že tímto prezentace Trojmezí na plátně končí a zůstane nám hezké DVD, napsala mi produkční tu radostnou zprávu, že náš film byl nominován na Cenu Pavla Kouteckého.

Obyvatelé Hrčavy, která je doslova skoro na konci světa, ve vašem filmu vzpomínají na různé dějinné události a z jejich reakcí je znát, že mají svou vesnici rádi, jsou k ní doslova připoutáni. Zároveň se zdá, že na tomto malém kousku Čech, Polska a Slovenska přes všechny dějinné události panuje relativně harmonická a přátelská atmosféra, jako by hranice nehrály žádnou roli…

Ano, je to tak. Myslím, že je pro to nejvýstižnější věta jednoho z protagonistů filmu: „Keď poviem, že nemám rád Čechov – nemám rád svoju mamu. Keď poviem, že nemám rád Slovákov – nemám rád svojho otca. A keď poviem, že nemám rád Polákov – tak nemám rád svojho děda."

Jak se vám s rázovitými starousedlíky z Hrčavy a jejího okolí pracovalo? 

Před každým natáčením jsem na Hrčavu jela o dva tři dny dříve než celý štáb, abych se  s místem a zdejšími lidmi trochu sžila, aby si na mou přítomnost zvykli, ještě než na ně vytáhneme kameru. Jsou dost uzavření až opatrní. Zároveň tam ale z jejich strany fungovala vstřícnost, především paní učitelka a nynější pan starosta nám velmi pomáhali. Můžeme říci, že zůstali našimi přáteli.

A co vás na jejich vzpomínkách nejvíce zaujalo?

Nejbarvitější vzpomínky a neskutečné příběhy byly o pašování a pozdějším nelegálním převádění lidí. Jak už to ale bývá, řečených mimo kameru. Ač je to již spoustu let a tyto činy jsou bezpochyby promlčeny, veřejně se o tom lidé stále bojí mluvit. Možná se za to dnes i stydí.

Co pro vás osobně znamená fakt, že jste získala Cenu Pavla Kouteckého?

Z ceny mám obrovskou radost, i když je mi jasné, že všechny filmy, jež byly tento rok nominovány, by si v podstatě tuto cenu zasloužily. Pro mě a jistě i pro celý štáb je to velká motivace pro naši další práci a snad i známka toho, že to, co děláme, má nějaký smysl. Takže cena jistě přínos pro dokumentaristy má a jméno Pavla Kouteckého jí dává určitý, abych tak řekla, lidský rozměr. Na FAMU jsem se dostala v době, kdy ještě v komisi Pavel Koutecký seděl. Nevím, jestli pro mě tenkrát ruku zvedl či ne. Jestli ano, doufám, že by teď nebyl zklamaný.

Jak jste se vlastně ke tvorbě dokumentu dostala a jaké jsou vaše další profesní plány?

Studovala jsem původně fotografii a nejblíže mi byl sociální dokument. Příběhy lidí, které jsem fotografovala, jsem si zapisovala. Chtěla jsem tyto dva zájmy, fotografování a jejich dovyprávění psaným textem, nějak skloubit. A tak mě napadlo zkusit dokumentární film. Určitě bych ráda zůstala u filmu a všeho, co se ho týká. V současné době mám natočený materiál o starém muži, sběrateli historických zbraní, který čeká, až ho vezmeme do střižny. Roztočila jsem ho ještě na FAMU, takže by si dokončení už jistě zasloužil.

O filmu Trojmezí

Dokumentaristka Klára Řezníčková ve svém snímku ukazuje nejvýchodnější oblast Česka ležící na hranicích s Polskem a Slovenskem. A právě hranice ovlivnila zásadním způsobem nejen historický vývoj této oblasti, ale také osudy místních lidí. Národnostně promíšení obyvatelé horské obce Hrčava či sousedního Bukovce ve filmu vzpomínají na živé vesnické zábavy, dramatické události konce druhé světové války, časté pašování alkoholu v době komunismu přes přísně střeženou hranici i na soužití s polskými pohraničníky. Portréty zástupců všech místních národností i generací natočené v průběhu čtyř ročních období autorka zabalila do působivého poetického hávu. Věrně tak přibližuje genia loci zdejšího kraje zapomenutého bohem i lidmi. Nostalgické vzpomínky místních obyvatel jsou přerušovány záběry z každodenního života plynoucího v poklidném tempu na pomezí tří středoevropských zemí.