Nový film Richarda Linklatera Chlapectví nabízí obdivuhodně natočené svědectví o životě. A budí silné emoce.Linklater, který si píše i vlastní scénáře, se tu (podobně jako v předchozí sérii tří filmů Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí) opět zaměřil na vztahy. Jen místo partnerských, které sledoval ve zmíněné trilogii, předkládá rodinné. Dospívání malého chlapce v kulisách disfunkční rodiny, nicméně nijak dramaticky vybočujících z běžné normy. Vlastně se tu nic zásadnějšího neodehraje, jen malý kluk a jeho rozvedení rodiče zestárnou, vydají se různými cestami a trochu zmoudří. O to cennější ale jeho výpověď je, protože navzdory tříhodinové délce se člověk ani chvíli nenudí. Ostatně vzhledem k tomu, že film vznikal dvanáct let, jsou tři hodiny této zhuštěné existence jako nic. Což je další z jeho jedinečností – režisér totiž příběh svých postav trpělivě skládal rok za rokem, vždy na pár dní sezval své protagonisty před kameru a natočil další kousek mozaiky jejich filmového života.

A výsledek je strhující. Záběr po záběru a dialog za dialogem sledujeme jedno velké dobrodružství bytí, očima a prožitky hlavního hrdiny, který – tak jako další postavy - dozrává stejně jako jeho herecký představitel. Právě v obyčejných detailech a něžných i mrazivých postřezích z rodinného zákulisí tkví kouzlo a síla Linklaterova filmu. Neboť to všechno zažil v téže či menší obdobě v podstatě každý z nás. Na plátně sledujeme chlapcovy křehké chvíle nevinných her, z nichž v běhu času a rozpadu zdánlivých jistot (třeba marnosti v partnerském (ne)porozumění jeho rodičů) zvolna střízliví. A dospívá v teenagera, jenž kolem sebe obezřetně buduje záchrannou síť, prochází obdobím vzdoru, mejdanů a prvních lásek, hledá svou identitu. I obsah a dopad slov, jež mu kdysi v rozjařené dětské hře pro povzbuzení řekl táta: „Kašli na mantinely. Život nemá žádné mantinely…"

Nový film Richarda Linklatera Chlapectví nabízí obdivuhodně natočené svědectví o životě. A budí silné emoce. Ságu dospívání jako by nechal režisér volně plynout, jen jemně hlídá rytmus - tísnivé scény, třeba ze soužití s násilnickým otčímem nebo křivdu z nedodrženého tátova slibu („řekl jsi, že to auto dáš jednou mně"), střídají radostné chvíle výletů s mámou či tátou, spikleneckých setkání a pocitu spříznění s druhým pohlavím. Herci jako by hráli sami sebe, pohybují se veskrze v civilní poloze, jen čas a kamera prověřuje jejich výkony. A ty jsou obdivuhodně vyrovnané a přesvědčivé – ať je to Linklaterův dvorní herec Ethan Hawke (známý i ze vzpomínané trilogie o proměnách jednoho páru) v roli táty nebo Patricia Arquetteová, jejíž oblouk od optimistické mámy předčítající dětem před spaním a chápavé parťačky až po smutné smíření se samotou ve stáří je naprosto strhující. Totéž platí o představitelích Masona a jeho starší sestry Samanthy, Ellarovi Coltraneovi i Lorelei Linklaterové, u níž se do práce před kamerou pozitivně promítl fakt, že je režisérovou dcerou. Větší pozornost je nicméně upřena na Coltranea, který by za svůj bezprostřední projev a práci s mimikou zasloužil Oscara. Málokdy se na plátně vidí tak koncentrovaný dětský herecký výkon.

Všechno v Linklaterově filmu do sebe zkrátka přirozeně zapadá, včetně kamery (Lee Daniel a Shane F. Kelly) a emotivní hudby. A navrch budí širokou škálu emocí. Jako byste vzali svůj život a zkopírovali na plátno… Se vší původní nevinností, bouřlivými i prohranými city, sny, křivdami a samotou i čirou radostí z úspěchů, nečekaných souznění či okouzlení krásou, prostě zkušenostmi, bez nichž by život nebyl tím, čím je. Klobouk dolů, taková podívaná nebývá v kinech každý měsíc. Ba ani rok.