Film Jana Komasy, osmatřicetiletého polského filmaře, si musel na premiéru v kinech počkat. Tu jarní zastavila pandemie, jako první jej viděli až diváci na Letní filmové škole. Dlouhý potlesk, který film sklidil, mluvil za vše.

Corpus Christi totiž dokáže strhnout i mnohem méně religiozní publikum, než jaké je v Polsku (kde ho mimochodem vidělo už téměř 1,5 milionu diváků). Snímek byl i nejsilnějším konkurentem filmu Parazit v letošním oscarovém klání v kategorii cizojazyčný snímek. A i když nevyhrál, řada domácích cen a zahraničních uznání včetně festivalu v Benátkách svědčí o tom, že příběh samozvaného kněze rezonuje napříč sociálními vrstvami a národy.

Teprve osmadvacetiletý scenárista Mateusz Pacewicz se inspiroval skutečným případem mladíka, jenž se v jisté polské obci tři měsíce vydával za faráře, aniž by k němu místní pojali jakoukoli nedůvěru. Filmový příběh kopíruje do jisté míry jeho sociální zákulisí. Zbytek je autorská licence, zejména ústřední trauma vesnické komunity (tragédie, jež rozdělila obec), kolem nějž se film točí.

Mimo systém

Záměna farářů skýtala jistě důvod k legráckám, Corpus Christi se ale dotýká mnohem zásadnějších věcí. Především zkostnatělého katolického systému, který se vzdálil lidem a jehož zástupci odmítají kohokoli mimo svůj rámec. I kdyby šířil dobro.

To je případ Daniela, kluka se smolnou zločinnou minulostí, jenž v sobě objeví touhu léčit lidské duše. Když malou lstí i shodou náhod stane načas na místě starého nemocného faráře, začne tím nejpřirozenějším způsobem pomáhat zdejším lidem. Sice poněkud zvláštně, ale s o to širším srdcem.

Tvůrci vyprávějí jeho příběh v několika zvratech a šikovně střídají nálady vedle drsných scén z pasťáku i úsměvné momenty. První kázání Daniel „studuje“ přes internet, u zpovědi přikáže matce, ať léčí kouření nezletilé dcery krabičkou cigaret, zkrátka řeší vše odzbrojující přímostí.

Díky mimořádné intuici a emotivnosti se ale čím dál víc přibližuje svým „ovečkám“. Inspirován tím, co pochytil při netypických mších v pasťáku, je učí bolest vykřičet, vytancovat, vyzpívat. Namísto papouškování dogmat („My umíme jen kárat a ukazovat“) při tom poskytuje to, co potřebují lidé nejvíc naslouchá a nabízí upřímná rozhřešení.

Touha po vykoupení

Filmu pomáhá přesné líčení venkovských poměrů a herecké výkony. Především Bartosz Bielenia v hlavní roli, jenž za ni vyhrál domácí hereckou cenu. Filmem prochází s jakýmsi zvláštně užaslým výrazem (co vše je možné, když si člověk obleče sutanu), který násobí jeho velké modré oči. Je přesvědčivý ve chvílích vyhřezlých běsů i při tiché modlitbě či procítěném zpěvu.

Komasa natočil bezesporu svůj nejlepší film (na kontě má zatím Město 44 a Místnost sebevrahů, k níž mimochodem chystá pokračování).

Nápaditě při tom pracuje s nám známým formanovským zápasem jedince s institucí, v němž relativizuje dobro a zlo, víru a církev, pravdu a lež. I s otázkou, nakolik můžeme změnit karty, jež nám byly rozdány.

Hodnocení Deníku: 90 procent