Dánský režisér Thomas Vinterberg vždycky mile překvapí. Mistr brutálních rodinných sešlostí i maloměstských vztahů (Rodinná oslava, Hon) se tentokrát inspiroval podivuhodnou úvahou na téma pití. Film nazval víc než přiléhavě: Chlast.

Jeho hrdinové ověřují v praxi originální teorii, načrtnutou údajně norským psychia-trem Finnem Skarderudem, pracujícím s tím, že bychom se měli rodit s menší dávkou alkoholu v krvi. Malá kontrolovaná intoxikace totiž zbystřuje naši mysl, mírní problémy a posiluje kreativitu.

Po osmé nepít!

Tato teorie čtveřici přátel a středoškolských pedagogů nadchne. Spojuje je kromě školy i jistý pocit „okoralosti“ středního věku a nízkého sebevědomí. Nejvíc trápí Martina, z něhož cesta životem udělala zasmušilého didaktika, který ztrácí kredit u studentů i u své ženy. Prostě nudný patron.

A tak se domluví na experimentu. Zásada zní: ranní a denní panák, nepít po osmé večer ani o víkendu! Historické důkazy jsou pádné: Churchill s oblíbenou whisky vyhrál válku a Hemingway napsal světová díla (mimochodem archivní sestřih zachycující známé politiky s alkoholickou „špičkou“, který režisér do filmu vpašoval, nemá chybu).

Profesoři chodí třídou, popíjejí cudně z termosky naředěný alkohol a dějí se věci. Fantazie pracuje na plné obrátky, Martin sbírá body u studentů originálním dějepisným testem, tělocvikář bere do ochrany nesmělého malého fotbalistu, hudebkář předvádí nápaditá aranžmá.

Rozkošný balanc

Protialkoholickou agitku nečekejte. Vinterberg napsal scénář s dvorním spoluautorem Tobiasem Lindholmem a s rozkoší balancují mezi komedií a dramatem. Asi jako alkoholik na hraně útesu.

Nabízejí půvabné situační gagy – namíchané denní „dávky“ utajené před pedagogickým sborem ve sportovních lahvích, či mezi žíněnkami, kde je posléze odhalí rozčilený školník, mudrování o výsledcích experimentu…

Vinterberg je mistr zvratů, a tak se občas humor překlápí do polohy, z níž mrazí. Hra s ohněm a potřebný „zážeh“ mají svá úskalí a jak už řekl ve filmu Rok ďábla Jaromír Nohavica, „každý máme ten kopec různě vysoký“ (rozuměj míru, kterou vydržíme).

Je úplně fuk, jestli Skarderud vskutku podobnou teorii navrhl, spíše je to autorský fór (psychiatr je členem norského olympijského výboru). Chlast je perlivá a chytrá podívaná zvažující, jakou roli hraje alkohol v naší povaze a komunikaci s druhými i nakolik se potřebujeme uvolnit, aby-chom si život užili. A o tom, že jak jednou okusíte jeho ma-gii, jste věčně na hraně.

Strhujícím způsobem to demonstruje finální záběr s tančícím Madsem Mikkelsenem, jenž dominuje výtečným hereckým kreacím celého kvarteta.