Sedm mladých lidí, kteří se v chaosu života pokoušejí vyznat sami v sobě. Moc jim to nejde. To jsou hrdinové filmu, k němuž napsal scénář Petr Zelenka a který se stal ve své době generační výpovědí. Teď se dočkali digitální úpravy a znovu se ucházejí o diváckou přízeň. Důvody jsou dva: odsunutá premiéra Ondříčkova snímku Zátopek a snaha vrátit diváky rychleji do kinosálů.

Je to dvacet let, co se Samotáři představili na plátně. Jímá vás nostalgie?
Vlastně trochu ano. Co si pamatuji, tak i Samotáři mají nostalgickou náladu. Vztahy jsou v podstatě nenaplněné a postavy na tom na konci nejsou o nic víc lépe než na začátku.

Na co z příprav a natáčení tohoto filmu nejraději vzpomínáte?
Sešla se u něj nádherná parta talentovaných lidí. Potkal jsem tam Petra Zelenku a Olgu Dabrowskou, kteří fungovali jako zdánlivě nesourodý, a přesto výtečně se doplňující autorský tým. Do první filmové role jsem obsadil dnes už legendu Ivana Trojana. Dodneška nechápu, že to byl opravdu jeho filmový debut. Točili jsme to všechno dosti lehkou rukou, a přesto byla ústřední sedmička herců skvěle připravená a velmi profesionální.

Nikdo nikoho nepřehrával?
Pozornost si pro sebe trochu ukradl Jirka Macháček. To je myslím patrné i dnes, když se na film podíváte.

Je pravda, že měl dovoleno kouřit nefalšovanou trávu?
Ano, dohodli jsme se, že bude moci kouřit marihuanu, což také čistě profesionálně dělal.

Zdroj: Youtube

Byli Samotáři spojeni s nějakým vaším důležitým obdobím?
Ano, byla to radostná práce a také čas životních změn. Těsně před natáčením mi bylo třicet a na natáčení jsem poznal svoji budoucí ženu.

Hlášky z filmu jsou dnes kultovní záležitostí. Máte také nějakou oblíbenou?
Je tam hned několik scén, které mám rád. Jakubova věta, že už dlouho státní hymnu nehráli instrumentálně, je myslím fakt vtipná. Také mám rád moment, kdy Labina Mitevská křičí na Mikiho Křena, že divně žije. Je tam toho více, už si teď všechno nevybavuji. Povedly se i některé improvizace, které ve filmu zůstaly. Například kdy Jakub mluví o tom, že by tady měl nějaké koláčky.

Vzpomenete si, co vás při natáčení nečekaně pobavilo?
Vzpomínám si na moment, kdy měl velký herecký výstup Ivan Trojan k Jitce Schneiderové. Říká jí tam něco v tom smyslu, že by si přál, aby ochrnula a on se o ni staral. Bylo to silné a oba se na to připravovali. Zároveň to byla už několikátá nočka za sebou, a tak jsem při této scéně poprvé na natáčení na chvíli usnul. Zasmáli jsme se tomu. Ale Ivan mi to dodnes vyčítá.

Je pravda, že Japonce v proslulé scéně návštěvy v české domácnosti hráli Mongolové? Kde jste je sehnali?
Ano, hráli tam Mongolové, ale kde jsme je sehnali, to už nevím. Ale jestli mohu, rád bych doplnil ještě jeden unikát. Samotáři neměli v kinech nijak oslnivý nástup, nějakých 28 000 diváků za týden. Po roce však měli stále 10 tisíc diváku za týden, což je něco neopakovatelného. Zejména v dnešní době.

Kam se podle vás za tu dobu posunul život mladé generace? Byli by dnešní Samotáři jiní?
Asi ano. Dnešní generace je napojena na sociální sítě. Mladí lidé jsou v denním kontaktu. Přesto se mi zdá, že jsou ještě opuštěnější než tenkrát.