Když fotograf Antonín Kratochvíl opouštěl v osmnácti českou půdu, zanechával za sebou i první ženu a nenarozeného syna. Projel s objektivem svět, fotil slavné hvězdy i válečné zóny, čtyřikrát vyhrál World Press Photo, byl u zrodu legendární fotografické agentury Sedm.

Vystřídal několik manželek a dnes má syny tři. V dokumentu Andrey Sedláčkové dostal před kamerou šanci nejstaršímu z nich leccos vysvětlit, alespoň trochu se mu přiblížit. Víceméně ale potvrzuje hlavně své ego. „Věděl jsem, že když se narodí, už nikdy neodejdu,“ přiznává natvrdo. Syn Michael, dnes také fotograf, v jiném momentu lakonicky, ale bez větších výčitek dodává: „Je posera, řeší jenom sám sebe.“ 

Válka je divná

Jako fotograf se Kratochvíl obhajovat bezesporu nemusí, reportážní fotografie z Rwandy, Filipín či Zambie mluví za něj. Jejich autor je pouze jadrně shrne: „Válka je divná. A ty se buď pose… ,nebo ne.“ Peprný slovník k němu patří stejně jako fotoaparát, visící na každém kroku na jeho hrudi, a ani před kamerou s ním nešetří.

„Usnul mi, než jsem se stihl vychc..“, konstatuje na adresu Georga Clooneyho, jehož spící portrét na lavičce doprovází fotografova slova.   

Je to hutný dokument střídající dvě vděčné roviny: průřez Kratochvílovou tvorbou a životem s jeho komentáři a dialog otce a syna během jejich fotografické návštěvy Černobylu. Jeho rozpadlé, smutné kulisy až symbolicky souznívají se stavem, v jakém je i vztah obou mužů – něco se pokazilo a návraty jsou těžké.

Fyzicky jsou si podobní, emoční pouto ale chybí. Chvíle sblížení přicházejí zřídka a díky společné profesi. Michaelův obdiv k otcově tvorbě i vědomí vzácného setkání jsou nepřehlédnutelné – svědčí o tom stylizace do jeho vousaté image a více než černobylských ruin si ve svém objektivu všímá právě táty.

Vzhledem k mírnější povaze se ale na rozdíl od něj tolik ve filmu neprosadí. Což je trochu škoda, film tak plyne bez větších vyhrocení. To platí také o dalších, kteří o Kratochvílovi promlouvají, včetně žen, kde i ta poslední s něhou v oku přibližuje seznámení: „Prohlížel si mě v noci… jestli jsem friendly.“ Padne kontroverzní zmínka o obtěžování, z něhož fotografa před časem obvinilo pár kolegyň, má tu ale spíš jen povinný životopisný šuplík.

Privátní daň

Antonín hází na plac různé historky, machruje, diváka ale víc zajímají výmluvné proslovy jeho synů, třeba, svým způsobem hořké, sdělení: „Myslel jsem, že žije na letišti. Pořád odcházel a říkal: tak já jedu na letiště.“

Barvitý životní příběh uznávaného fotografa byl každopádně pro režisérku (kterou s ním spojuje emigrantská zkušenost) dobrou volbou. Je totiž i bleskovým ohlédnutím za dějinami 20. století a úvahou nad tím, co chce člověk kvůli profesní touze obětovat. A jakou privátní daň za to platí.