Režisérka Jana Počtová se ve svém filmu Nerodič zamýšlí nad otázkou, zda a jak být rodičem i nad tím, „zda je rodina opravdu v háji.“ Dokument Otakara Faifra nahlíží velmi zblízka do posledních týdnů herečky Luby Skořepové. Vlastně se oba tak trochu doplňují.

Téma života v samotě zkoumala i Počtová v dokumentu Generace singles a její aktuální Nerodič v něm částečně pokračuje. V šestici portrétů uvažuje nad tím, co v životě hledáme a potřebujeme. „Změny v klasickém pojetí rodiny jsou znakem doby. Forem soužití je strašně moc. A já nehodnotím, jestli to, že se rodina mění, je dobře nebo špatně. Pouze trend mapuju,“ říká pětatřicetiletá režisérka, která filmem zjevně řeší i vlastní otázku, zda mít rodinu. „Já to vždycky chtěla jinak. Štastněji a lépe,“ říká na adresu té, v níž vyrostla. 

Zdroj: Youtube

Titul jejího filmu trochu mate. Vystupují v něm až na jednu výjimku naopak rodiče, jen ne zcela typičtí. Vesměs režisérčini přátelé. Lesbický pár, který už má dvě děti a právě se snaží o třetí, svobodná matka, single otec s dcerou ve střídavé péči, tzv. patchworková rodina, „sešitá“ z partnerů, kteří založili novou rodinu s dětmi z té původní, čtyřicátnice, jež adoptovala dvojčata. A pár, který děti cíleně nechce. Film nabízí různé otázky a pohledy do soukromí lidí, kteří zvolili jiné rodinné modely. Žijí po svém, ne podle škatulky. Někdy i proto, že si život původně představovali jinak, ale jejich zkušenosti a vnitřní nebo rodinné nastavení to změnily.

Velkou show připravili pořadatelé slavnostního otevření světového unikátu v Hatích: Muzea jukeboků, flipperů a další zábavní techniky Terra Technica. Muzeum otevřel Karel Gott.
Karel Gott v obklopení jukeboxů: V Německu chtěli, abych se přejmenoval

„Rodina nesmí být klec,“ soudí režisérka, která k filmu přizvala i Tobiáše Jirouse nebo Jáchyma Dvořáka, známého knižního nakladatele.

Osamělá Luba

Známá herečka Luba Skořepová, která zemřela před rokem, měla v době natáčení filmu Sama drtivou většinu otázek zodpovězenu. Už od dětství. „Vždycky jsem si přála, aby vedle mě nikdo nebyl, abych byla sama,“ říká ve filmu Otakara Faifra. Po devadesátce řešila před kamerou jediný problém - jak přesvědčit okolí a někdejší spolupracovníky, že ještě nepatří do starého železa. „Nemáte tam nějaké monodrama pro starou herku?“ táže se do telefonu a její odhodlání budí obdiv i soucit. A někdy úlevný humor. Přestože kamera bloudí spolu s ní jejím bytem zahlceným hromadou neuklízených věcí, nabízí i půvabné momentky.

Koncerty Ewy Farne musí fanoušky bavit. Zpěvačka se nebojí na pódiu tancovat, což doprovází rockovým prohazováním vlasů. Ve Znojmě předvedla i slušivý outfit.
Čerstvě vdaná Farna: Mám ráda suché víno, ale burčák také ochutnám

„Ježíšmarjá, dyť jsi režisér, ne? Jestli sis toho nevšim´,“ peskuje herečka něžně muže na druhé straně telefonu. Jindy zkoumá obsah své vyprázdněné ledničky. „Co to je? Jo, to je řepa,“ šklebí se s nedůvěrou na zeleninu v mističce. V hrnci s vodou loví brouka, čistí zvonem výlevku, při hovoru jí padá aparát na zem. Film si nebere servítky, zachycuje vše: hereččinu houževnatost, ale i chvíle smutku. Jak cvičí, líčí se, opakuje si text. Nebo propadá malomyslnosti. „Nikdo za mnou nechodí. Já vím, že s tím nemůžeš nic udělat. Ale někomu to musím říct,“ stěžuje si do kamery.

Pohřeb hudebnice Denisy Bílé v evangelickém kostele v Ostravě. Ženu 15. 9. 2017 ve Frýdku-Místku srazilo auto.
OBRAZEM: Rozloučení s mladou hobojistkou Bílou, která zahynula při nehodě

Asi nejsilnější jsou ale okamžiky zastihující ji při jejím každodenním boji. O práci, o chuť vstát, uvařit, prostě žít. V kontrastu s dosud nepublikovanými záběry z Lubina osobního archívu z mládí a rolí se pohled na to, jak vypadá osamocené stáří, násobí. „Musím se naučit žít s těma letama. Ale hrát bych chtěla pořád. Ono to jde,“ vysvětluje herečka a z každého záběru je znát, že pro ni byl tento film poslední možnou účastí před kamerou. Posledním výkonem, v němž zároveň shrnuje umělecký život a finále lidské existence. Všechna čest, byla velkou bojovnicí. Premiéry se nedožila, ale na scénu se pomyslně vrátila na plátně. S apelem, že život se nemá vzdávat. Ani ve dvaadevadesáti.