„Každé ráno pracuji na Misantropovi," říká Luchini o své zálibě v této divadelní hře. „Ten text ve mně vyvolává obdiv a zároveň je pro mě hádankou, a tak na něj musím myslet na každém kroku. Fascinuje mě inteligence Filinta, společenského člověka, který je na svůj věk adolescenta až příliš vyspělý. Pochopil, že chytrá mysl se může rozvíjet, jen když je maskovaná. A to v Nietzschově pojetí masky."

Oba přátelé začali rozvíjet námět Molièrovy hry a hovořili o jeho možném zakomponování do připravovaného filmu. Jak říká Philippe Le Guay, každý z nás se může poznat v postavě Alcesta nebo Filinta: „Vedli jsme spolu nekonečné diskuse o lidech a o nás dvou. On tvrdí, že šlechetnost neexistuje a každý si hledí jen svých zájmů a problémů. A já hraji roli naivky, který se dívá na svět skrz růžové brýle. Zastávám altruismus a starání se o druhé. Vedli jsme dlouhé rozpravy o lidském chování. Fabrice je pragmatik a já jsem shovívavý. Myslí si, že moje shovívavost je jen maska, kterou nosím, abych polichotil svému egu. Možná se až tak moc nemýlí."

Film pro fajnšmekry

Režisér Philippe Le Guay s hercem a scénáristou Fabrice Luchinim nám díky do detailů propracovanému scénáři a vizuálně podmanivému zachycení malebného pobřeží Atlantiku i cesty na kole nabízejí vynikající film pro skutečného fajnšmekra.

Francouzský film S Moliérem na kole rozhodně neosloví široké masy, jedná se spíše o „artovou“ záležitost pro filmové fajnšmekry.

Gauthier Valence (Lambert Wilson) je úspěšný herec. Je hlavní hvězdou v diváky oblíbeném televizním seriálu, který mu přináší dostatek peněz i slávy. Do cesty se mu však připlete ambiciózní divadelní projekt a jeho herecký sen ztvárnit postavu Molièrova Mizantropa. Gauthier automaticky vidí v hlavní roli Alcesta sám sebe a vedlejší postavu hry, Filinta, chce získat pro svého přítele, Serge Tanneura (Fabrice Luchini). Ten však před několika lety odešel z města a žije v zapadlém koutě Francie na březích Atlantiku. Na cestě za získáním své vysněné role a přesvědčením svého přítele (a možná soupeře), aby se vrátil do města, Gauthier najde odpovědi na ještě neznámé otázky. Serge totiž věří, že oba jsou vhodnými adepty na ztvárnění obou postav, ale zároveň si uvědomuje, kolik času a námahy tomu bude muset obětovat. Najde Serge společnou řeč s člověkem, který má úplně jiný přístup k životu?

Francouzský film S Moliérem na kole rozhodně neosloví široké masy, jedná se spíše o „artovou“ záležitost pro filmové fajnšmekry.

Emoce a pocity obou postav jsou ve filmu vyjádřeny prostřednictvím citovaných replik ze známé Molièrovy hry, což z Le Guayova snímku dělá výjimečný metafilm, spojující divadlo a film, a prolínající příběh postav se samotnou divadelní hrou.

Jak vznikal film S Molièrem na kole?

Před dvěma lety mě přijel na ostrov Île de Ré navštívit Philippe Le Guay, chtěl mi nabídnout roli Jean-Louise Jouberta ve filmu Les Femmes du 6ème étage (Ženy z šestého patra). Šli jsme se projít po mokřinách a já jsem jako každé ráno pracoval na Misantropovi. Ten text ve mně vyvolává obdiv a zároveň je pro mě hádankou, a tak na něj musím myslet na každém kroku. Fascinuje mě inteligence Filinta, společenského člověka, který je na svůj věk adolescenta až příliš vyspělý. Pochopil, že chytrá mysl se může rozvíjet, jen když je maskovaná. A to v Nietzschově pojetí masky. Jinými slovy přesně tak, jak to Filint řekl Alcestovi: „Ubohý hlupáku, pořád si myslíš, že bys měl mluvit pravdivě? Pravda je jen tvoje šílenství!" Líbí se mi Alcestova naivní upřímnost. A taky se mi líbí ta konfrontace, střet se sílou jazyka, a co nám to umožní zkoumat v dnešní řeči. No a tak se s Philipem procházíme krajinou po ostrově a já jsem mu začal přednášet úryvky ze hry – recitoval jsem obě postavy, protože je mám oba stejně rád. A on mi najednou řekl: „Bylo by skvělé na tom postavit film."

Co se stalo pak?

Natočili jsme Les Femmes du 6ème étage a pak se jednoho dne ukázal Le Guay se scénářem, který napsal a který byl inspirován mou posedlostí Misantropem. Příběh zasadil na Île de Ré a nabídl mi roli Serge Tanneura. Námět tedy pochází zčásti ode mě, ale scénář napsal Philippe zcela sám. Nezůstal jen u klasického Moliera a u chlápka, který by prováděl ono podivné cvičení jménem předčítání textu, ale pojal příběh komediálně, a Île de Ré mu dodal svou atmosféru. A film nazval S Molierem na kole.

Scénář je docela překvapivý. Začíná instalatérskou havárií.

A začne být zajímavý, když se ukáže Gauthier Valence. Aby totiž mohl jeden velice slavný herec uskutečnit bravurní představení Moliera, je donucen přijet na ostrov Île de Ré a najít dalšího herce, který se sem odebral na odpočinek. Obdivuhodné je, jak se Moliere do filmu promítá – neděje se to vtíravě, didakticky, ani prostřednictvím kulturních odkazů. Naopak se do filmu jen nenápadně vkrádá. Le Guay mohl natočit film o divadle, což by bylo otřesně nudné, protože divadlo ve filmu je nuda, ale ne, natočil komedii. Najednou vnímáte Molierův text úplně jinak. Už to není divadlo, ale Francie vyjádřená svým jazykem, kterým současní lidé opravdu mluví. A zároveň to je usmíření s divadlem.

Pravda, když o tom takhle mluvíte, působí to, jako by film rekonstruoval energii Molierova textu.

Přesně tak, jeho energii! Jinak je text mrtvý, tištěná stránka je mrtvá. Hercův primární úkol je právě vdechnout těmto postavám na papíře život.

Ve filmu je pár zvláštních postav. Například Zoé, barmanka a pornoherečka, kterou Serge Tanneur, vaše postava, a Gauthier Valence (Lambert Wilson), vybídnou, aby četla roli Celimeny.

Ano, Moliera jsme opravdu ozvláštnili. Za tím vším stojí Le Guaye.

Vaše láska k velkým dílům a vášeň k Île de Ré nejsou žádným tajemstvím, stejně jako vaše záliba v polemikách. Jak moc jste podobný Serge Tanneurovi?

Lhal bych, kdybych řekl, že si s ním nejsem v ničem podobný. Ale zároveň je mé osobnosti velmi vzdálený. Velmi rád bych utekl na ostrov, ale neudělal jsem to, je to jen moje představa. Když jsem na Île de Ré příliš dlouho, skoro upadám do deprese! Moje postava obdivuje Bernharda a Louis-Ferdinanda Célina, já ne. Spíše se zajímám o interakce a psychologii lidí. Musím říct, že jsem velmi zvídavý a rozpustilý člověk. Mým skutečným povoláním je spíše sloužit komedii. Navíc Philippe Le Guay si pevně stál za tím, že příběh bude fikce. Pouštět se do něčeho příliš biografického by bylo nebezpečné. Musím citovat Deleuze: „Velkolepá literatura, ta opravdu velkolepá, existuje jedině mimo privátní sféru." Nikdo se nezajímá o život Célina. Román Cesta do hlubin noci je velké dílo, protože se nezabývá jeho utrpením, ale utrpením všech. Proust je skvělý, protože Hledání ztraceného času není jeho dětství, ale dětství samotné. Takže aby se zachovala potřebná vyváženost, Le Guayovým úkolem bylo nesklouznout k pouhé reportáži, i když je mi postava Serge Tanneura v porovnání s mými ostatními rolemi možná nejvíce podobná. Osobně mi přijde podobnější Jean-Louisi Trintignantovi, Trintignantově verzi, která čte hodně Célina a Thomase Bernharda.

Ta neustálá podrážděnost, kterou dává Tanneur najevo svému hereckému partnerovi, například když mu zazvoní telefon během zkoušky, to jste stejně trochu vy…

To je čistý Le Guay! Ale je pravda, že mám s moderní dobou problém. To, že jsem četl v divadle Murayho, není žádná náhoda. Líbí se mi být antimoderní.

Odkud se vzaly všechny ty jízlivé poznámky směřující k divadlu a filmu?

Tak Le Guay přenáší Alcesta do dnešního světa. Upravuje jeho pravdu, sílu, rozsah, výmluvnost. Je to inspirativní a trochu kruté, v dobrém slova smyslu. Je v tom škodolibost.

Co mi řeknete o vztahu, který vznikl mezi vámi a postavou, kterou hraje Maya Sansa, se kterou se společně s Gauthierem Valencem zapletete do milostného trojúhelníku ve stylu Jules a Jim?

Nebo ve stylu Marivaux. Vztah mezi dvěma muži a tou Italkou je jak vystřižený z Marivaux. Za to může opět Le Guay. Philippe rád pracuje s emocionálními nedostatky lidí, a mně se to hrálo velmi příjemně. S Molierem na kole – to jsem já a Le Guay, je to konečný výsledek našich dlouhých rozhovorů a neúnavných soubojů. Je to plod naší spolupráce a našich rozdílů.

Vašich rozdílů?

Za těch 17 let, co se známe, Philippe zaujal pozici, která mě velmi rozčiluje. Zpochybňuje dlouhou tradici velkých francouzských moralistů, kteří již mnoho let před Freudem začali pochybovat o lidské přirozenosti. Co nám říká Chamfort, La Rochefoucauld a La Bruyère? Že neexistuje hrdinský čin, protože v každém konání stavíme na první místo sebe. Vše s čím se setkáme, podřizujeme jedinému a to svému vlastnímu užitku. A tomu já zcela věřím. Není to žádná chmurná myšlenka. Jsem prostě přesvědčen, že jsme odsouzeni k tomu mít ego. Ego může nabýt jakékoli podoby, ale nikdy se ho nemůžeme zbavit. Tohle myšlení je pro Philippa nepřijatelné, on zastává Dostojevského pohled na lidstvo. Věří, že ho může milosrdenství změnit, a že může změnit i mě. „Já, Fabrice, nejsem tak černý, jak říkám," to mi opakuje stále dokola.  Film S Molierem na kole je tedy projevem tohoto rozdílu mezi Philippem a mnou, mezi jeho vlídností a mou skeptičností. Střetává se v něm můj pesimismus a jeho naivita. Je to souboj Dona Quijota a ďábelských géniů francouzského myšlení, které tlumočím na velmi nízké úrovni. A je to milostný příběh. Bez milostné aféry s režisérem nemůže vzniknout žádný film.

Je Philippe Le Guay Filint?

Ano, naprosto.

Pojďme se vrátit zpět k tahanici mezi Tanneurem a Valencem. Je patrné, že prvně jmenovaný je velmi spokojený se zkoušením, které navrhnul, zatímco ten druhý přemýšlí o návratu do Paříže už od té chvíle, kdy přesvědčil Tanneura k účasti na hře.

„Přišel jsi mi nabídnout roli Alcesta a chceš hned odejít?" říká mu Tanneur. Taková je Tanneurova filozofie, není byznysmen jako Valence, který chce roli jen pro slávu, kterou mu přinese. Tanneur téměř nechce Alcesta pouze hrát – z celého srdce si přeje, aby tento věčný, božský materiál nebyl vulgarizován, zničen v pouhé inscenaci. Tanneur nic nedělá jen napůl. Radši by zkoušel pouze pro sebe. Je jako Glenn Gould, klavírista, který se rozhodl, že už nechce vystupovat na koncertech a po zbytek života pracoval jen na skládání a nahrávání hudby. Moje postava je do určité míry takovým Glennem Gouldem.

Moc pěkná je scéna, kdy Lambert Wilson a vy pracujete v zahradě na textu Misantropa a přitom neustále skáčete na nízkou zídku a seskakujete z ní. Je to velmi milá pocta hereckému řemeslu.

Tyto improvizace byly skvělé, plné zábavy a velmi poetické. Jste naživo svědky toho, jak „probíhá zkouška", jak se probouzí myšlenka. To nedokážete jen tak na místě vymyslet, je to ukryté ve sféře lidské energie, které dělá Moliere fotografa. Philippe věděl, že mi má při natáčení nechat volnou ruku. Když pracuji, musím být sám sebou.

Jaký typ herce jste při natáčení, a konkrétně v tomto filmu, který vznikl na základě vašeho nápadu?

Snažím se stát součástí komedie a přidat trochu vědy. Nezvolil jsem si tu profesi jen z narcistních důvodů nebo kvůli finančním a duševním odměnám. Pak by se mi to nikdy tolik nedostalo pod kůži. Vybral jsem si to jako povolání, po tom, co jsem si přečetl Jouveta. Nemluvím teď o filmové problematice, ta mě nezajímá. Dělám tuto profesi, abych pracoval na své koordinaci, změnách dikce, změnách dýchání, na přechodu od Feydeau k Labichovi, od Labiche k Molierovi, od Moliera k La Fontainovi. Třicet let jsem byl posedlý tím, abych se trefil do role přesně tak, jak byla vyjádřena na papíře, abych ze stránky, která je mrtvá, vytáhnul život. S Molierem na kole značí konec tohoto směřování. Od té doby, co jsem natočil tenhle film, mám pocit, že se moje posedlost zmírnila. Posedlost herce, který se zabývá Molierem každý den, jak kdysi činil Sacha Guitry a před ním jeho otec.

Líbil by se Jouvetovi nápad zkoušet Moliera na kole?

Byl by nadšený. Protože se vracíme k hledání fyzické inspirace textů. A Jouvet říkával, že herci jsou emoční atleti.