„Kdo by řekl, že igelit a pár zahradních vysavačů na listí přinese takový zážitek,“ zhodnotil trefně jejich křehkou podívanou Marek Eben. „Možná, že když dáte manželce na hlavu pytlík a budete do něj foukat luxem, vnese to i do vašeho života nečekané věci…“

Závěrečný večer se v každém případě vydařil – dramaturgií i po technické stránce. Nad znělkami a pohotovým sestřihem vybraných momentů festivalu se dobře bavili i pozvaní hosté – kromě manželů Havlových i obě hollywoodské celebrity, John Malkovich a Antonio Banderas.

Zatímco druhý z herců převzal Cenu prezidenta festivalu už o den dříve („ženy na pokraji nervového zhroucení jsou vidět prakticky všude, kdekoli se zjeví,“ komentoval Eben s odkazem na jeden z Banderasových filmů hercovu popularitu), Malkovich si pro Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu přišel v rámci sobotního večera. „Už dlouho mi nebylo na žádném festivalu a mezi lidmi tak dobře, jako právě tady,“ vyznal se herec na pódiu a složil velký hold organizátorům přehlídky.

Memento a ceny

Festival nezapomněl tradičně ani na domácí a zahraniční osobnosti kultury, jež opustily svět v uplynulém roce. V pietně, ale svižně natočeném sestřihu jsme mohli zavzpomínat mimo jiné na Paula Newmana, Johna Updika, Maca Bernieho, Davida Carradina, Natashu Richardsonovou, Michala Dočolomanského, Václava Mareše, Danu Vávrovou, Václava Bedřicha či Waldemara Matušku.

Vítězem se stal belgicko-kanadský snímek Anděl u moře, drásavá studie vztahu maniodepresivního otce a jeho syna. „Film je obrazem mé noční můry. Táta trpěl stejnou duševní poruchou jako náš hrdina a stejně jako on synovi ve filmu oznámil i mně, že chce spáchat sebevraždu,“ řekl dojatý režisér Fréderic Dumont. Oliviera Gourmeta, který ztělesnil ve filmu nemocného otce, ocenila porota i cenou za mužský herecký výkon.

Druhou získal Paul Giamatti za titulní roli ve filmu Sophie Barthesové Duše Paula Giamattiho. Ženskou hereckou cenu si po právu odnesla Dánka Paprika Steenová za strhující výkon v roli herečky pokoušející se po návratu z protialkoholní léčebny vrátit k rodině ve filmu Potlesk.

Diváci dali své hlasy izraelskému filmu Na velikosti záleží.

Infografika - tabulka vítězů a oceněných na letošním MFF Karlovy Vary

Radosti i obavy

Na 45. ročník karlovarského festivalu pozval pak diváky v závěru dle tradice prezident festivalu Jiří Bartoška. „Žádné velké problémy jsme letos neřešili,“ řekl několik hodin před slavnostním finále. „Všechny hvězdy, jež jsme pozvali, přijely, navíc festival úžasně osvěžily, hlavně Antonio Banderas. Je radost potkat takové osobnosti. Když jim řeknete, buďte tam a tam ve čtyři, tak tam ve čtyři jsou – tak vypadají špičkoví profíci!“

„Letos jsme měli víc nabídek na filmy do soutěže než jiné roky,“ uvedla umělecká ředitelka Eva Zaoralová. „To bylo příjemné, navzdory tomu, že většina z nich vyprávěla vážné a smutné příběhy.“

Zneklidňující otázky budí jen dějiště festivalu: hotel Thermal. Jeho vlastník, stát, do něj v posledních letech téměř nic neinvestoval a hosté si letos víc než kdy jindy stěžovali na selhávající výtahy, špatně fungující klimatizaci a naopak zimu v pokojích a některých kancelářích budovy.

„Pro festival je stát jako vlastník zárukou, že můžeme každý rok s pořádáním akce v pravidelném termínu počítat,“ vysvětluje Jiří Bartoška. „Kdyby se Thermal privatizoval, může nás to o tuto jistotu připravit. Nikdy nevíte, s jakým záměrem začne nový majitel budovu renovovat.“

Navzdory tomu stále stoupá prestiž festivalu – mnohem víc se o něm ví ve světě, dlouhodobě trpělivě budované kontakty na manažery hvězd nesou ovoce, zahraniční hosté odjíždějí spokojeni a shodují se v tom, že jakkoli mají ve světě přednost Benátky nebo Cannes, karlovarský festival má neopakovatelnou náladu a také profesionální zázemí, srovnatelné s největšími světovými přehlídkami.

Režisér Ivan Zachariáš, český člen hlavní poroty na 44. mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary: „V soutěži chyběl čistě udělaný film s nosnou myšlenkou!"

Jedním z členů poroty hlavní soutěže festivalu byl Ivan Zachariáš, režisér, který se svou reklamní tvorbou zařadil mezi desítku nejlepších reklamních tvůrců světa. Jeho smysl pro filmovou zkratku a práci s herci je pověstný.

Jak se vám líbila práce porotce festivalu, pro který jste zatím natáčel jen znělky?
Pro mě to bylo zajímavé, protože filmy se sešly z různých zemí – Íránu, Německa, Kanady, Belgie, Ruska a dalších. Poprvé jsem viděl celou soutěž, to se mi za dobu, co sem jezdím, nikdy nepovedlo. Ale připouštím, že bylo těžké vybrat adepty na ceny. Necítím se být tím, kdo má právo něco soudit. Shodli jsme se s členy poroty, že je těžké hodnotit práci druhých, když všichni víme, jak je těžké udělat film.

Našel se nějaký film, který by svým zpracováním čněl nad ostatními?
Ne. Jasný favorit chyběl. Ale neznamená to, že se porota hádala. Naopak, snažili jsme se konstruktivně snímky rozebrat a povídat si o nich. Byla to zajímavá debata.

Podle jakého klíče jste vybírali vítěze? Téma, filmařské řemeslo, aktuálnost výpovědi…
To nemůžu říct. Byla to kombinace tématu, hereckých výkonů, režie a pocitu nás všech z filmu jako takového. Nenastal žádný konflikt, v zásadě jsme se shodli.

Jaký jste vy sám jako režisér měl ze soutěžní kolekce pocit? Dala se v ní dohledat určitá výpověď o současném světě, o tom, co filmaře zajímá? Zdálo se mi, že převažovaly vážné, spíš pesimistické náměty.
Tak bych to neřekl. Myslím, že soutěž byla docela pestrá. Byla tam německá komedie z filmařského prostředí, ale samozřejmě i závažná témata – třeba polské Sviňky o dětské prostituci nebo slovenský film Pokoj v duši – a také stylizované snímky, jakým byl ruský Vlček. Monotematická soutěž určitě nebyla, neměla ani žádný jednotící prvek.

Je podle vás možné přivézt na karlovarský festival vzorek toho nejlepšího, co v posledním roce ve světě vzniklo?
Určitě. Třeba předsedkyně poroty, francouzská producentka Claudie Ossardová – mimochodem senzační ženská – produkovala film Amélie z Montmartru. Říkala, že na jiných světových festivalech Amélii nechtěli, tak ho přihlásila tehdy sem. Co bylo dál, víme – film s Audrey Tautou udělal díru do světa. Člověk nikdy neví. Záleží na spoustě věcí, na tom, na kterém festivalu se film chytí, kde ho vezmou, jaký bude mít ohlas. To víte, že Vary to mají těžší v tom, že nejsou Cannes. Všichni chtějí do Cannes, Benátek nebo Berlína. Vary se konají v jakémsi mezidobí, a tím jsou trochu limitované.

Co vám osobně na soutěžních filmech chybělo?
Zajímavý příběh udělaný zároveň formálně čistě, jedním stylem. Ne experimenty, které vás začnou v určitý moment rušit. Klidný a čistý snímek s určitou myšlenkou, kterou si můžete z kina odnést. Některé soutěžní filmy byly moc komplikované.

A ještě slovo ke znělce, kterou jsme od vás letos viděli – natočenou s držitelem Křišťálového glóbu Andy Garciou. Byla nesmírně zábavná a vtipná. Vyhověli jste si v nápadu a v tom, co jste od něj chtěl?
Ze začátku ke mně neměl moc důvěru. Což je normální, když se neznáme, nemůže vědět, jestli nejsem nějaký magor. Ale pak se rozjelo natáčení a on začal být dost fajn. Má dobrý timing – to se pozná tak, že když herci vysvětlíte, co po něm chcete, udělá to skvěle. A Andy to udělal ještě líp, než jsem chtěl. Některé záběry vznikly na první klapku. Když točíte reklamy, děláte řadu věcí víckrát. Tady mi často stačilo jedno jetí. Až se sám divil – říkal, tak ještě jednou, ne?