Přímou linkou ze Země na Měsíc. To je svět, do kterého nás ve své sci-fi zve James Gray. Newyorčan s ruskými kořeny si scénáře k filmům píše vesměs sám a je to i případ snímku Ad astra. V rámci žánru nepříliš obvyklým způsobem vypráví příběh Roye McBridea, muže, jenž je díky chladnokrevné povaze jako stvořen pro práci v náročných podmínkách vesmíru.

Když série podivných výbuchů naznačí, že by mohly mít spojitost s projektem Royova otce, který se před lety ztratil kdesi za hranou sluneční soustavy, je na pátrací misi vyslán právě on. V osamění, jež prohlubují dálavy nekonečného vesmíru, svádí cestou bitvu s neproniknutelnou hrou svých šéfů, ale hlavně sám se sebou.

Svět 22. století

Grayův příběh o ohrožení a záchraně civilizace nabízí vizi společnosti 22. století, a to poměrně sofistikovanou formou – pomocí různých detailů a důmyslných nápadů vycházejících z představy o možném provozu světa budoucnosti. Postupem času zjišťujeme, že zásadní je tu hlavní hrdina a jeho vnitřní svět, skrze nějž se nenápadně rodí i autorův klíč ke zmiňované spáse. Jeho přerod během vesmírné mise a monologů, které vede sám se sebou, je možné chápat i jako cestu ke změně lidstva obecně. To už záleží na divákovi.

Důležitým motivem jsou pro Graye vztahy. Royův pocit samoty nejen ve vesmíru, ale i v největším davu města, stejně jako absence emocí jsou důsledkem brzké ztráty otce. Jeho chování a stav nitra přibližuje režisér neobvyklou prací se ztišovaným zvukem. Ne všechny hrdinovy úvahy však působí přesvědčivě. Občas z nich čiší vykonstruovanost a banalita. Náznaků je příliš a některým chybí dovysvětlení. Záměrné zcizování, jež nedovolí divákovi vstoupit do příběhu, ale nutí jej pozorovat vše jakoby za sklem (de facto optikou hrdiny), po určité době otupí pozornost. A to navzdory výbornému výkonu Brada Pitta, který herecký minimalismus, daný charakterem postavy, zvládl s přehledem.

Podmanivá atmosféra

Atmosféra vzdálené budoucnosti, do níž nás Gray zavádí, je nicméně brilantní. Nabízí různé odkazy – od Cuaronovy Gravitace až po Kubrickovu Vesmírnou odyseu – s nimiž má kromě jiného společný onen pocit hlubokého osamění. Slovy jednoho z hrdinů, „nekonečné prázdnoty“, jež je v kosmických končinách tím největším nepřítelem.

Jakkoli jde o film vlastně dosti komorní, nabízí i dobré akční momenty – například poutavě natočenou honičku lunárních vozidel na povrchu Měsíce nebo dramatický úvod s výbuchy. Gray nápaditě pracuje s barvami, světlem, tvary kulis a hudbou, vynikající je i práce kameramana Hoyte van Hoytema, jenž už dal strhující vizuál filmům Interstellar, Spectre nebo Dunkerk. Díky tomu všemu je Pittova pouť Ad astra čili ke hvězdám solidní a inspirativní podívaná.

Hodnocení Deníku: 70 procent