Schůze majitelů bytů. Kdo ji nezažil, netuší, o jak bizarní zábavu přišel. Teď ji do kin uvádí ve svém filmovém debutu Vlastníci Jiří Havelka. Filmy prý má Jiří Havelka v hlavě odmala. Jak říká, vlastně si je už dlouho točí ve svém autorském divadle. Až teprve teď ale došlo na praxi. Na plátna kin míří Vlastníci, které si vybral producent Marek Jeníček.

Předpokládám, že námět vás napadl při schůzi ve vlastním domě?
Jasně. Byla to má první schůze sdružení nájemníků a vlastníků bytů. Sedíte a nevěříte, jak je možné, že soused, co vás ještě včera srdečně zdravil ve výtahu, má najednou v očích blesky a jste pro něj největší nepřítel. Kvůli půdě, o kterou ho slušně žádáte a kterou vám odmítá prodat abyste neměla větší byt než on. Hned vám blikne, jak je to skvělá modelová situace, s níž se dá pracovat.

Co je ve filmu navíc, nebo naopak méně než ve hře?
Některé detaily. Ale podstatné. Třeba facka, pauza pro soukromý rozhovor na chodbě, návštěva toalety. A konec.

Máte tam skvělou hereckou sešlost, všechna čest. Ale asi nebylo snadné tuhle čtrnáctku solitérů uřídit?
Měl jsem způsob práce s kameramanem Markem Žiaranem pečlivě naplánovaný. A ten se samozřejmě zhroutil během prvního dne. Jednak kvůli časovým možnostem herců, jednak z technických důvodů daných limity jediné místnosti. Osvědčily se nám dlouhé záběry. A pokud jde o ty solitéry, máte pravdu jejich nabídka nápadů byla vyšší, než jsem potřeboval. Začalo to Dášou Havlovou, která nabízela, jaké paruky, brýle a nehty si vezme, a skončilo Davidem Novotným s jeho fórky… Tím, že jsme jeli méně klapek a dlouhé záběry, jsme ale udržovali herce v jakémsi stand-by modelu. Museli být ve střehu.

Využíval jste nápady na place?
Někdy. Ale spíš proto, že herci občas zapomínali text. Vznikaly různé výplně, vtípky, něco jsme nechali, něco ne. Obvykle jsem to vymyslel sám.

V čem byl pro vás filmový svět objevný?
Diktátem producentských čísel. Striktním dělením na filmy artové a komerční, co si na sebe chtějí vydělat. Není nic mezi tím. Mrzí mě to. Cimrmani podle mě takhle nepřemýšleli, když psali třeba Trhák. Je to na jednu stranu podceňování diváka, na druhou umělecké gesto za každou cenu.

Vlastníci nejsou jen o jedné schůzi, je to takový mikrosvět české společnosti. Povah, frustrací, nenávistí a (ne)schopností se domluvit. Je to naše specifikum?
To bych neřekl. Specifikum české společnosti je rychlý přechod z normalizace do tržní společnosti. Dlouhá adaptace na přežití v totalitě nám zkomplikovala pochopení nových poměrů. Normalizace zakódovala do lidí jako přirozenou normu to, že je nutné někoho znát, abyste se dostala k lékaři a k podpultovému zboží, nebo že je běžné tak trochu donášet na souseda. Formálně jsme nabrali znaky demokracie, ale vnitřně a občansky ne. Počet svíček u Karla Gotta a počet u Vlasty Chramostové je pro mě jasnou ukázkou, jak na tom tenhle národ je.

Vede z toho nějaká smysluplná cesta?
Dřív jsem se tím dost zabýval, teď to beru jako normativ malých národů. Když se to podaří překonat, bude to skvělé. Ale jestli zůstaneme ve své malosti a vrátíme se s pocitem ublíženosti do visegrádské čtyřky, jsme v háji. Můj recept zní: empatie. Zkusit se podívat na věci z perspektivy druhého člověka o tom jsou i Vlastníci. Naučit se druhého chápat, to je šance, aby se svět úplně nezhroutil.

Máte hlavu plnou nápadů. Děláte taky něco jiného, než že píšete a režírujete?
Ono to tak jen vypadá. Dostat nápad je to nejsnadnější. Já je mám zapsané, ale těch s konkrétním tvarem je minimum.

Kdy vás napadl poslední?
Nedávno jsem zaznamenal zprávu, že ve Valašském Meziříčí měl strojvedoucí lokálky potíže s motorem, tak zabrzdil a šel to ven opravit. Jenže ta dvouvagonová lokálka se odbrzdila a jela sama dvanáct kilometrů přes nejvyšší mosty. Železnice zorganizovala zelený plán, aby jí nic nestálo v cestě, řešilo se to i na ministerstvu. Na Facebooku visely výkřiky, že je to druhé 11. září a lidé vyhazují z oken dopisy a chtějí vyskakovat. Vlak nakonec dojel zpátky do Meziříčí a zastavil. Úžasná crazy.

V jaké fázi je váš Pérák?
Dostal grant. Rád bych z něj měl levný projekt ve stylu Karla Zemana, ale všichni mě přesvědčují, že má být trikový. Uvidíme. Zaujala mě i nabídka Vandy Hybnerové na film podle textu Natalie Kocábové, je plný nekorektního ženského humoru.

Proč ne. Nemusíte pořád dělat jen autorské věci.
Právě. Navíc jsem unavený autor. Jsem už jen nadšený režisér.