Osud Jana Procházky byl tragický podobně jako byly celé dějiny střední Evropy i Česka či Slovenska. Díky turbulentním změnám a příklonu k vítězné straně se navzdory poměrům dokázal vyšvihnout na absolutní vrchol, dokázal skvěle využít všech svých talentů (a že jich nebylo málo!). Ale poté jej podobně jako řadu jeho přátel dějiny nemilosrdně semlely, byl vyloučen ze všech spolků a přátelských kruhů, jeho jméno se stalo zárukou pro zákaz daného filmu či knihy. A dokonce proběhly také pokusy o vymazání jeho jména z projektů chystaných až po jeho smrti. Od té dnes uplynulo přesně 50 let.

"Život Jana Procházky byl trochu jako z čítanky. Na počátku je selský synek, ze kterého se hned po druhé světové válce stává obětavý funkcionář mládežnického hnutí. Vždy aktivní, neodolal heslům o potřebě přeměny vesnice a socializaci zemědělství. V roce 1949 po ukončení studií na vyšší rolnické škole byl již vedoucím vzorového Státního statku mládeže. Odtud pak příští rok pokračovala jeho cesta rovnou na ústřední výbor Svazu československé mládeže. Pracoval v oddělení, které posílalo brigády mladých lidí do osidlovaného pohraničí. Ale zároveň již dávala o sobě vědět jeho touha psát," tak odstartoval velký profil slavného autora z pera filmového novináře a Procházkova přítele Vladimíra Bystrova.

Setkání s Kachyňou

A čítanka pokračuje prvními literárními pokusy, které se postupně přetavují v úspěchy a úspěšnou kariéru především filmového scenáristy. Na Barrandov, kde deset let působil jako dramaturg a vedoucí tvůrčí skupiny, nastoupil na konci padesátých let.

Klíčové bylo jeho setkání s režisérem Karlem Kachyňou, který vdechl život Procházkovým nejslavnějším textům. Začalo to úspěšnými sondami do citových problémů dospívajících hrdinů ve filmech Trápení, Vysoká zeď či Závrať. Se snímkem Ať žije republika! pak již přišla Procházkova (i Kachyňova) vrcholná forma.

"Vesnická freska viděná očima dětského hrdiny kriticky bořila tabu o radostném a ničím nezkaleném konci druhé světové války a osvobození sovětskou armádou. I následující Kachyňovy filmy Kočár do Vídně z roku 1966 a Noc nevěsty z roku 1967 se na ploše sice komornější, ale přesto opět s nebývalou působivostí zabývaly rozkrýváním dosud nedotknutelné, nepříliš lichotivé tváře naší poválečné minulosti," připomenul Bystrov.

Politicky zapálený

Vedle scénářů a občasných románů se Procházka věnoval také politice. Psal velmi dobré články (souhrnně vyšly v roce 1968 pod názvem Politika pro každého). Od roku 1962 byl kandidátem Ústředního výboru KSČ, v letech 1963 až 1966 pracoval v ideologické komisi ÚV KSČ, byl také poradcem prezidenta Antonína Novotného. V druhé polovině 60. let se přiklonil ke křídlu KSČ, které požadovalo reformu komunistické strany a socialistické společnosti, a stal se jednou z předních osobností pražského jara 1968.

Po sovětské okupaci Československa patřil Jan Procházka mezi první autory, kteří byli prohlášeni za zakázané. V roce 1970 byla proti němu rozpoutána štvavá kampaň (televizní pořad Svědectví Od Seiny), která měla vliv na jeho předčasném úmrtí. Zemřel na rakovinu v roce 1971, v pouhých dvaačtyřiceti letech. Jeho pohřeb, původně zakázaný, proběhl za dozoru Státní bezpečnosti.

Přesto ještě před smrtí se dočkalo premiéry jedno z jeho vrcholných děl - Ucho. Spolu s Karlem Kachyňou, Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým stvořili asi nejlepší dokument zachycující tíživou klaustrofobii éry reálného socialismu. Věřit nelze nikomu, každý může být nasazený, aby vás sledoval, nikdy nevíte, kde vás kdo může poslouchat s cílem vás dostat za mříže. A je jedno, jak vysoko v potravním řetězu jste. Procházkův smutný konec jasně dokládá, jak prozíravým autor Ucha byl.