Před sálem Buňuel stáli v sobotu na schodech netrpěliví diváci a zcela nahoře nervózní Helena Třeštíková se svým týmem. „Držte palce!“ gestikulovala na české novináře ve frontě. Nebylo to nutné, film měl ohlas a na konci sklidili tvůrci aplaus vstoje.

A první reakce režisérky? „Silné. Po červeném koberci v Cannes člověk nekráčí každý den, ba ani rok. Byla tu spousta fotografů, diváci, měla jsem radost,“ shrnuje dojmy Třeštíková. „Během projekce se lidé smáli, reagovali tam, kde jsem si přála, aby reagovali. Nejkrásnější byl závěrečný potlesk. Byl to pro mě životní zážitek.“

Miloš Forman na předávání cen Oscar

Při projekci jí šlo leccos hlavou: „Sakra, tady jsme měli pár vteřin přidat, tady to jde moc rychle za sebou,“ říká. „Vžívala jsem se do toho, jak film vnímají cizinci, jestli pochopí, co je to za figuru, když se objeví Husák a tak dále.“  

Unikátní záběry Formana v plavkách v Cannes, což by dnes už vzhledem k přísným regulím nebylo možné, našla ve švédském archivu. Stejně jako pracovní přípravy na scénu volby královny krásy v Hoří, má panenko. „Měli jsme už střiženou rozkradenou tombolu, ale po tomhle objevu jsme to změnili,“ říká režisérka. „Pohráli jsme si s fórky, třeba se záběrem babky s korunkou krásy na hlavě, kde jí v dalším záběru už tleská Dubček.“

Svoboda nade vše

Leitmotivem filmu, kreativního sestřihu ze starších i nově objevených archivních záběrů, je svoboda. To, čeho si Miloš Forman cenil nade vše. Jeho zařazení do sekce Cannes Classic v rámci pocty filmaři, který zemřel letos v dubnu, bylo symbolické. Režisér Černého Petra a Amadea se do Cannes „vrátil“ po padesáti letech, kdy tu měl roku 1968 v soutěži snímek Hoří, má panenko. A kdy na podporu stávkujících studentů v Paříži filmaři stáhli své filmy z programu.

Film nabízí unikátní záběry z tohoto léta, kdy na pláži v plavkách rozvažuje o svobodě, ale i další – vtipná interview pro zahraniční televize, výstup z přijímaček s provokativním „Boj o mír!“ nebo existenční krizi strávenou v peřinách v hotelu Chelsea. Do nich jej přinutila si lehnout Věra Chytilová v dokumentu pro belgickou televizi. „Nikdo jiný by ho k něčemu takovému nepřiměl,“ směje se Třeštíková. Jaromil Jireš s ním zase natočil moment, kdy stojí u newyorského okna a komentuje počet obyvatel v Čáslavi slovy: „Asi tolik, co má tamhleten mrakodrap.“

Nechybí ani jeho vzácná schopnost sebekritiky: „Děsí mě, že bych se stal jedním z těch sebestředných, do sebe zahleděných lidí… Prostě mě baví, co dělám, baví mě vyprávět příběhy.“ Nejvíc režisérku mrzelo, že Forman už nemohl být na canneské premiéře, po níž následovala i projekce zrestaurovaných Lásek jedné plavovlásky, s nimi. „Celý film jsme ale s Jakubem dělali s myšlenkou na něj. Na to, aby se mu výsledek líbil. Snad se to podařilo,“ říká o dokumentu, který čeští diváci uvidí na obrazovce České televize v listopadu. Distribuce do kin se teprve řeší.