Vznikl podle námětu Miloše Formana, Jaroslava Papouška a Ivana Passera, za kamerou stál – jako u většiny Formanových děl, Miroslav Ondříček. Odehrává se v podkrkonošské obci na pozadí hasičského bálu a v projevech maloměšťáctví, organizačním zmatku a vyžírkovství zobrazuje nelítostně mravní stav společnosti. Asi by nikdy nevznikl, kdyby autoři netrávili rok před tím čas v Krkonoších, kde psali úplně jiný scénář (o vojenském dezertérovi). A kdyby si nechtěli odpočinout na vrchlabském hasičském bále. A protože původní scénář se nedařil, zato jediná noc na bále v nich zanechala silný dojem, začal se rodit úplně jiný příběh. „Ten film se psal sám," potvrzuje režisér v pamětech Co já vím sepsaných Janem Novákem. „Kdykoli se vynořil nějaký problém, rozjeli jsme se do Vrchlabí a pokecali s hasiči."

Nelíbil se Pontimu, ani komunistům

Poslední domácí projekt před Formanovou emigrací do USA však vyvolal kontroverzní reakce. Italský producent Carlo Ponti, který na něj přispěl 80 tisíci dolary, byl po pracovní projekci pobouřen a pod záminkou, že snímek trvá jen 73 minut namísto nasmlouvaných pětasedmdesáti, žádal své peníze zpět. „Měl pocit, že film je zesměšněním obyčejného člověka, a to se pro byznys nehodí," vzpomíná Miloš Forman v knize. „Týž měsíc pak komunisti vznesli proti filmu takřka identické obvinění… že zesměšňuje dělnickou třídu. A to se pro jejich byznys hodilo zrovna tak málo."

Film byl nominován na Oscara jako Nejlepší cizojazyčný film, v socialistickém Československu běžel v roce 1968 ale jen krátce. Stihl ho, jako řadu jiných, trezorový osud. Teď se hasiči i se svou tombolou a neodolatelnou soutěží královny krásy vrací. Na velkém plátně a v dokonalé kvalitě.

Slavný Formanův snímek Hoří, má panenko se po 45 letech vrací na filmové plátno. Snímek ukazuje stav filmu před restaurováním.

Slavný Formanův snímek Hoří, má panenko se po 45 letech vrací na filmové plátno. Snímek ukazuje stav filmu po restaurování.

Z iniciativy karlovarského festivalu se Hoří, má panenko stal druhým titulem ze seznamu dvou set českých filmů vybraných k digitálnímu restaurování. Pro podrobný dohled nad zásahem byla sestavena pracovní skupina, která průběžné výsledky konzultovala s kameramanem filmu Miroslavem Ondříčkem. Restuarátorský zásah směřoval k verzi snímku, kterou měl při prvním uvádění v československých kinech na přelomu let 1967 a 1968. Důležitým krokem podle Národního filmového archivu bylo opětovné zapsání obrazové i zvukové informace na filmovou kombinovanou kopii se zvukem ve formátu Dolby Digital. "Jedině tento krok může v současnosti zajistit přežití audiovizuálního díla na dobu alespoň sta let a odpovídajícím způsobem tak zhodnotit nemalé finanční prostředky a lidskou práci vložené do celého procesu," píše NFA.