Národní třída Jaroslava Rudiše prochází různými tvary. Vznikla jako drama pro brněnské Divadlo Feste, pak jí v lehce upravené podobě dal autor literární tvář. Teď se točí stejnojmenná filmová verze, kterou iniciovala společnost Negativ. Její hrdina Vandam je produktem své doby, sídlištní tvor bojující s opilci, svými běsy a životní mizérií, jež z něj udělala agresora.

„Ducha knihy jsme zachovali, ale jinak je scénář hodně jiný,“ říká režisér Štěpán Altrichter, který do hlavní role obsadil Hynka Čermáka. „Monolog, který Vandam vede, je původně adresován synovi, i když si ho jen představuje. Ve filmové verzi chrlí řeči na kámoše Psycha, jakéhosi náhradního syna.“

Birell pro kompars

To se právě u špinavého stolu v blízké putyce s ironickým názvem Severka děje. Filmaři ji dlouho hledali, mimo jiné v Kralupech. „Pak na jižáku zavřeli tuhle, nikdo tam nechodil. Tak jsme si ji oživili,“ směje se režisér. Při zběžném pohledu byste nepoznali, že je filmová.

Zarostlí štamgasti u stolů, hovor, polovypité půllitry, barmanka v triku zachmuřeně nalévající objednané tuzemáky… „Komparsisty jsme vybírali v různých zaplivaných hospodách, skvěle sem zapadli,“ doplňuje Altrichter. Piva si ale moc ne-užijí, k záběrům se prý nalévá výhradně Birell…

Coenovský styl

A jak vidí Vandama Hynek Čermák? „Černý i bílý. Rváč i srdcař. Není úplně jasně vymezený, sami jsme zvědaví, co se z něj během natáčení stane,“ říká herec, jehož do krve zdrásané hřbety na rukou a strupy nelze přehlédnout. „Včera jsme točili rvačku,“ odtuší Čermák, jehož zjevně není třeba nijak extra maskovat. „Další ze zhruba sedmi v tomhle filmu. Ruce trochu bolí, nemůžu moc chodit. Navíc mám za sebou čerstvé natáčení seriálu Rapl,“ shrnuje.

Agresivní chování Vandama jako Hynek nechápe, jako herec se ho snaží pochopit. „Když se člověk rozhlédne kolem, nemůže se divit, že je takový, jaký je,“ říká. „Máme s režisérem strach, že někteří blbci si z něj udělají modlu, nepochopí, o čem film je. Ale to už je úděl umění…“

Režisér připouští, že jistou agresi v sobě postava má. Ale vidí i jeho sympatické rysy. „Hynek je přesně tím hercem, jenž má oboje, věříte mu srdce i hrubost,“ míní režisér, jenž chce pro film hudbu z 60. let, ideálně swing. „Vím, moc se k tomu nehodí, ale chci ho jako zajímavý kontrapunkt, trochu ve stylu coenovských filmů.“

Nervy ze železa

Parťáka s příznačným jménem Psycho, jemuž si občas Vandam vylévá srdce, hraje Jan Cina. „Je to s ním síla. I legrace. Mám vůči němu velký obdiv,“ říká o Čermákovi herec, kterého zanedlouho potkáme i v pohádce Čertí brko. „Je mi oporou. Ten můj Psycho neumí moc řídit, ale upřímně Cina ještě hůř. Takže mi pomáhá, abychom se v té staré škodovce spolu nezabili. Má nervy ze železa.“

Nálada doby

Legrace po práci si moc neužijí. „Hynek se uzavírá do své ulity, stejně jako já. Tak tu většinou sedíme, dvě ulity vedle sebe,“ směje se. Jak říká, paneláky ho v dětství naštěstí minuly, vyrostl ve vysočanském činžáku. „Ale pár kámošů z paneláků jsem měl, takže jejich prostředí jsem poznal,“ dodává. „Tady je to stejné… Místní sledují často naše natáčení z oken, je smutný vidět, jak žijí natěsnaní v těch králíkárnách, jen na pár metrech čtverečních. To vás poznamená.“

Právě zvláštní frustrace z doby a zachycená nálada ve správnou dobu je to, co na Národní třídě zaujalo i německé partnery, kteří mají ve filmu dílčí kapitál.

„Říkali, že kniha měla u nich úspěch, protože obdobné situace by se mohly odehrávat třeba v Sasku na sídlišti,“ říká režisér, jenž se pohybuje stejně jako Rudiš mezi Berlínem a Prahou. „Jen ten černý humor jde asi trochu mimo ně. Ale náladě sídlištních ztracenců podle mě porozumí nejen v Německu, ale i ve Francii nebo Americe.“ Film uvidíme na podzim 2019.“