Pro Františka Kováříka byl osudný 1. říjen – toho dne roku 1886 se narodil a roku 1984 zemřel. Během osmadevadesáti let svého života dokázal a prožil mnohé. Na jednoho až překvapivě moc.

Narodil se v Plzni v rodině kameníka a měl sedm sourozenců. Ačkoli už jako mladík pokukoval po herectví, které se tehdy netěšilo přílišné úctě, na přání rodičů se pokorně vyučil zámečníkem a poté vystudoval strojní průmyslovku. Když přišel jeho strýc s nabídkou, aby s ním odešel za prací do Chicaga, sedmnáctiletý František souhlasil. A rodiče zřejmě ve skrytu duše zajásali, protože se domnívali, že za oceánem na divadlo zapomene. Opak se ale stal pravdou – kurážný mladík se totiž ocitl mezi krajany, nadšenými divadelními ochotníky, a herectví beznadějně propadl. V Americe mimochodem pracoval jako pomocník v řeznictví nebo v tiskárně.

Po návratu domů v roce 1908 si našel místo u kočovné společnosti (v příštích letech jich vystřídal několik). Za války se vrátil do Plzně, kde „soustružničil“ ve Škodových závodech. Po první světové válce objížděl republiku s loutkami, které mu půjčil jeho kolega a přítel Josef Skupa. Nakonec v roce 1920 zakotvil v pražském vinohradském divadle, kde během téměř čtyřiceti let vytvořil bezpočet hezkých postav (patří mezi ně například Kdoulička, tesař v Shakespearově Snu noci svatojánské).

Začínal ještě v němé éře filmu

Před kamerou se poprvé objevil ještě v němé éře filmu (Pan profesor, nepřítel žen, 1913, snímek se ovšem nedochoval). S příchodem zvuku přecházel z role do role – ztvárnil například dědečka v Kodíčkově Loupežníkovi (1931), pacienta v Innemannové a Vančurově dramatu Před maturitou (1932), otce Lízala v Rovenského dramatu Maryša (1935), se smrtí smířeného hrobníka Zusku v Rovenského a Svitákově Hlídači č. 47 (1937), starého bylinkáře ve Vávrově Pohádce máje (1940) či ředitele Ptáčka v Krškově komedii Řeka čaruje (1945).

Po válce vytvořil úlohu vraha Juraje Čupa v Čapkových povídkách (1947) režiséra Martina Friče, nezapomenutelnou roli mlynáře sehrál v pohádce Bořivoje Zemana Pyšná princezna (1952). Mezi jeho další postavy patří například ovčák z Vláčilova Údolí včel (1967), stařičký tatínek v televizním seriálu Františka Filipa Byl jednou jeden dům (1974) či proslulý profesor Hrbolek v Lipského komedii Marečku, podejte mi pero! (1976). Téhož roku vznikla i Menzelova komedie Na samotě u lesa, v níž se však pouze mihl v roli stařečka a z níž pochází jeho hláška: „Týýý, týýý… vypadají!“ Naposledy se objevil ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983).

František Kovářík hrál opravdově, realisticky, představované postavě se uměl plně oddat a hledal pro ni odpovídající gesta, masku a hlas. Vladimír Menšík o něm kdysi prohlásil: „Měl v sobě lidovost, mnohokráte znásobenou laskavostí. A to je nesmírně vzácná bylina!“

Umělec, který i u jiných platil za moudrého, nesmírně dobrého, hodného a skromného člověka, se uplatnil i v rozhlase. O svém životě napsal knihu Kudy všudy za divadlem. Své herecké vzpomínky svěřil také režisérovi Olegu Reifovi v dokumentu Díky, pane Kříženecký (1978).

František Kovářík

* Narodil se 1. října 1886 v Plzni.

* S manželkou Antonií Tyrpeklovou měl dceru Evu a syna Jana.

* Zemřel 1. října 1984, tedy pouhé dva roky před svými stými narozeninami.

* Je pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově.