Spisovatel Miloš Urban napsal patnáct knih, největší magii ale mají druhá a třetí v pořadí: Sedmikostelí a Hastrman. Není divu, že svou vypravěčskou silou a temnou poetikou dráždí filmaře. První z nich se už dlouhou dobu snaží natočit (respektive zafinancovat) Jiří Strach, jenž zrealizoval v televizní podobě už Urbanův Santiniho jazyk. Hastrmana se teď odvážně pokusil převést na plátno v hraném filmu debutující Ondřej Havelka.

Mnohovrstevnatý mysteriózní román, kde autor důmyslně pracuje s mýty a motivem touhy a oběti, získal Literu za prózu roku 2001. S ohledem na jeho fabulační i časové rozpětí (mezi dvěma stoletími) nejde o snadný filmařský úkol. Strůjci adaptace, scenáristé Havelka a Petr Hudský a producent Čestmír Kopecký, si toho byli vědomi. Pro filmovou verzi proto vybrali jen první, časově starší část románu. Vcelku logicky, literárně je navíc silnější než pasáž druhá, ekologicky laděná, kde se Hastrman mstí za vytěženou oblast.

Titulní hrdina, baron se symbolicky rybím jménem Johanes Salmon, se vrací do Staré Vsi pod Vlhoští, kde se má ujmout rodového sídla. Voda jej stále přitahuje, zároveň se ale noří do vesnického milieu, propadá půvabu temperamentní Katynky a věren svému titulu utopí pár místních. Částečně vlivem své zamilovanosti, částečně jako trest za jejich zvůli vůči přírodě. Tolik kniha.

Havelka udělal několik dobrých tahů: vybral autentické lokace (mj. Českolipsko, kde se odehrává i knižní příběh, a Kokořínsko), kameramana Marka Diviše, jenž nasnímal poetické i zachmuřené záběry krajiny, a přesvědčivý ústřední herecký pár. Karla Dobrého a Simonu Zmrzlou, kterou našel v divadle Husa na provázku. Chemie mezi nimi funguje, stejně tak nostalgické kulisy roubenek, rybníků a skal, s nimiž režisér kompozičně dobře pracuje.

Otázky vyvolává scénář. Pomiňme fakt, že v době vzniku knihy (2001) by asi film vzhledem k ekologickým aspektům rezonoval víc. Horší je, že se autoři uchylují k zlehčujícím dialogům a šaržovitým figurkám (rychtář, starosta, učitel), jež moc nezapadají do daného kontextu. Jako by se báli (či neuměli) sáhnout k větší temnotě a přitakat knižní syrovosti. Právě ta činí z Hastrmana výjimečné dílo.

Strohost a souhra herců s přírodou (což se týká vesměs scén s Dobrým, včetně podvodních, jež jsou nasnímány působivě) účinkují v duchu příběhu. Vymýšlení úsměvných scének (viz topení starosty) ale celkový výraz ruší.

Míchání žánrů

Je to další ukázka nešvaru domácích filmařů míchajících žánry. Škodí mu i některé divadelně inscenované obrazy (hospoda, ochotnické výjevy, vesnické zvyky) a klopotně budované dramatické situace (utopení Jakuba). Oslavu svobodomyslnosti v kontrastu k omezenému moralizování (farář), co je jeden z motivů Urbanovy knihy, spíš jen tušíme, než že by na plátně rezonovala. Přesvědčivěji o hrdinově nostalgické touze po minulosti i strachu z lásky vypráví film obrazem. A hudbou Petra Wajsara.

Výkon Karla Dobrého s uvěřitelnými běsy v duši muže/zvířete zvedá snímek o laťku výš. Mysteriózní thriller o řádu věcí, síle přírody a vztahu lidí k ní, jaký by si předloha zasloužila, to není. Pro toho, kdo ji nezná, bude ale film slušnou podívanou o jedné nesnadné lásce.