Co rozhodlo o tom, že jste vzal roli psychologa ve filmu Cena za štěstí?
Psychologie je zajímavá profese, ale nevím, jestli bych ji mohl dělat. Obdivuju, že člověk sedí v ordinaci a poslouchá často stejné nebo podobné příběhy a bolesti lidí. Myslím, že je to vyčerpávající. Ve filmu jsem dětský psycholog, a to už je něco jiného, zajímavějšího. Ale ta moje role, pokud si vzpomínám, je takový chytrolín, který se snaží děti poučovat. A ono je to naopak, protože ty děti jsou tak bezprostřední, že by mohly spíš poučovat jeho, než on je. 

Padla na vás během natáčení tíha té profese?
To zase ne. Tam se řešily jiné věci – herecké, technické a podobně. O té náročnosti vím od lidí, kteří tuto profesi vykonávají a se kterými jsem se o tom bavil.

Myslíte, že člověk musí platit nějakou cenu za štěstí?
Člověk víc platí za své neštěstí. Už tím neštěstím samotným. Anebo když si to štěstí nechá utéct mezi prsty, když se neraduje z maličkostí, když si neustále na něco stěžuje, když vidí vinu všude kolem sebe. Jde o postoj. Viděl jsem úžasný dokument o stoletých lidech v Anglii. Ve výpovědích těchto lidí je jedno společné – nadhled, chuť žít a smysl pro humor.

Tak třeba jedna 103letá paní říká: „Vždycky jsem měla štěstí, nikdy jsem neměla smůlu…Všechno mě dělá šťastnou. Miluju rozhovory s lidmi. Ráda něco dělám… Mám krásné vzpomínky a díky nim můžu šťastně žít. Pokud jste veselí, šťastně vdaní a šťastně žijící, tak podle mě to je ten nejlepší lék na všechny nemoci, protože vše je v dokonalé harmonii.“ 

Ovšem tato paní si také prožila neštěstí. Když přišla o své děti dvojčata, řekla, že to byl ten nejtragičtější okamžik v jejím životě. Ale také dodala, že časem se s tím smíříte, protože život jde dál tak jako tak. Nezůstala v zatrpklosti. Takže štěstí neznamená život bez bolesti, štěstí je životní postoj.

Co je štěstí pro vás? 
Pro mě je štěstí mít rád svoji ženu i po dvaceti letech. Štěstí je mít zdravé a spokojené děti. Radovat se z maličkostí. Pak je důležité, aby člověk dělal práci, která ho baví. Aby většinu nejproduktivnějšího času dne, roku, života netrávil prací, která ho nebaví. 

V nové hře Výjimečný stav, která měla světovou premiéru v Divadle Na Fidlovačce 18. ledna, hrajete zahraničního reportéra. Sledoval jste kvůli tomu více zprávy ze zahraničí?
Moje intenzita sledování zpráv se nezměnila, ale začal jsem se na ně dívat jinak. Spíše jsem pozoroval zpravodaje, korespondenty ze zahraničí, jakým způsobem mluví. Něco je dáno čtečkou, něco je dáno tím, že ten člověk musí opatrně volit slova, aby neudělal nějaké přebrepty.

A vypadá to asi takhle (vyslovuje slova odděleně), že… ze… sebe… tlačí… jedno… slovo… za druhým. Ale neříkám to proto, že by to bylo něco negativního. Mně to nevadí. Naopak, je to vlastně zábavné.

V té komedii se kvůli nevěrné manželce vrátíte z afrického Kamburu. Byl jste někdy v Africe?
Byl jsem v Egyptě, v Káhiře. Hráli jsme tam představení Zpátky a zase tam. Bylo to někdy v roce 1998 nebo 1999. Ale byli jsme jenom v tom hlavním městě.

S nevěrou jste se setkal poněkud z druhé strany v komedii František je děvkař. Tady jste vy ten podváděný. Co je lepší?
Zůstává otázkou, jestli on je skutečně podváděný, ale to nechci prozrazovat. Jestli to myslíte obecně, tak vím, že když vy jste podváděný, nevíte, jak z toho ven. Nemůžete k sobě svoji manželku nijak připoutat. Ať se snažíte sebevíc, vidíte, že je prázdná a miluje někoho jiného. Nevím… Každopádně je to komplikace pro obě strany. A komplikace pro děti.

Josef Polášek
Narodil se 2. října 1965 ve Zlíně. Je vyučený silnoproudař. Po doplnění maturity absolvoval brněnskou JAMU, kde studoval spolu s Pavlem Liškou, Tomášem Matonohou nebo Markem Danielem.

Po škole nastoupil v brněnském HaDivadle, později se přesunul do pražského Divadla Na zábradlí.

V současnosti ho můžete vidět třeba v Divadle Na Fidlovačce, nebo Divadle Kalich.

Hrál například ve filmech František je děvkař (2008), Protektor (2009) nebo Polski film (2012). Možná ho znáte také jako Hynka Kupsu ze seriálu Vyprávěj.

Je ženatý. Loni si s manželkou Míšou po dvaceti letech zopakovali svatbu. Má dva syny a dceru.

Podlehl jste někdy pudu žárlivosti?
Myslím, že se mi to nestalo. Bohu díky za to. Nežárlil jsem. Ono to zní tak ideálně, ale já si opravdu nemůžu vzpomenout, že bych žárlil tak, že bych se nějak trápil, nebo že bych začal dělat nějaké blbosti.

Nevím, jestli by to manželka ráda slyšela, že jste na ni nikdy nežárlil…
Pravda, ony prý ženy mají rády, když se na ně trošku žárlí, protože to chápou jako zájem o ně, ale ten se dá projevit i jinak než žárlením.

Vy působíte velmi klidným dojmem. Jsou věci a situace, které vás dokážou rozpumpovat?
Určitě jsou, ale teď si nevzpomenu, co to bylo… jo vím. Ne, že vyloženě rozpumpovalo, ale vadí mi současná hloupá móda řidičů nedávat blinkry a projíždět na červenou, zkrátka arogance na silnicích. 

Co třeba politika, ta vás nerozčiluje?
Když byl zvolený Klaus prezidentem, nebo potom Zeman, to byl spíš pocit zdrcenosti a bezmoci. A opravdu to dopadlo tak, jak se dalo předpokládat. Ani se mi o tom, co se dnes děje, nechce mluvit. Už abychom tam měli někoho, kdo myslí na něco jiného, než jenom na svoje postavení a na sebe.