Postava Charlieho Kentona, bývalého boxera, jehož z milovaného sportu vyšoupli vysocí oceloví roboti, má zajímavý psychologický rozměr. Bavilo vás hrát outsidera, který je zřejmě prvním takovým charakterem ve vaší kariéře?

Ano. Když jsem dostal do ruky scénář a já ho přečetl, moc se mi líbil. Když se pak filmu ujal režisér Shawn Levy, začal jsem se o něj zajímat ještě víc. Věděl jsem, že půjde o výpravný film, ale přitom jsem v něm nebyl klíčovou figurou akčních scén. Bylo tomu vlastně naopak. V jedné scéně dostanu nakládačku, ale kromě toho se v žádných akčních scénách s jinými živými herci neobjevuji.

Jde o vaši první spolupráci s režisérem Shawnem Levym. Jaká byla?

Shawn je fenomenální. Stal se mým skutečným přítelem, což v téhle branži není jednoduché. Lidi, které považuji ve filmu za své přátele, bych pravděpodobně spočítal na prstech jedné ruky. Přitom je velký profesionál. Působí doslova vševědoucím a všudypřítomným dojmem. Ví o všem, co se na place děje, je věčně v pohotovosti.

Co všechno jste se musel naučit, když jste se připravoval na roli Charlieho Kentona?

Musel jsem se vcítit do kůže někoho, kdo si o sobě myslí, že je nula, nemá prakticky žádné sebevědomí. A uvědomit si, proč se tak někdo chová, proč se záměrně snaží, aby ho lidé téměř nesnášeli. Nechce, aby mu byl kdokoliv blízký. To byly emoce, na kterých jsem pracoval nejdřív. Pak tu byla fyzická stránka. Řekl jsem Shawnovi, že bychom měli pořídit nějaké moje fotografie v boxerských trenýrkách, abychom je měli jako základ. Načež jsem přibral devět kilo, protože jsem chtěl, aby Charlie příliš jako boxer nevypadal. Když mě Shawn po nějaké době uviděl, zděsil se…

Takže jste pro změnu hubnul?

Přesně. Moc jsem si dopřával, tak jsem musel zase trochu shodit.

Sázíte v profesi na jistotu?

Ne, po pracovní stránce se snažím žádné jistoty nemít. Zrovna mám za sebou one-man show a to bylo trochu děsivé, protože tam zpívám a tančím jen já, jsem odkázán pouze na sebe. Ale je to příjemný pocit. Pravda, byly doby, kdy jsem si byl méně jistý. Nejvyděšenější jsem byl poprvé, když jsem zpíval na zápase rugby, Austrálie proti Novému Zélandu, a přede mnou stálo sto tisíc lidí.

Jak zvládáte popularitu a zájem médií? Je těžké nebýt cynikem?

Na filmový průmysl se můžete dívat cynickýma očima nebo ho vnímat takový, jaký je – jako neuvěřitelnou šanci pracovat v oblasti, která vás evidentně zajímá. Po nějaké době můžete každou práci brát jako jistotu. Myslím, že cynismus obvykle pramení z nespokojenosti. Takže pokud máte pocit, že jste nenaplnili svá očekávání – což se mimochodem týká právě postavy, kterou v tomto filmu představuji – pak zahořknete a je pro vás snazší být cynikem, než se tomu postavit. Je to vlastně strach z neúspěchu.

(ska)

Podle zahraničních pramenů společnosti Falcon