Scénáře prý čte herec zdlouhavě a pomalu, ne vždy se podaří je přečíst naráz. Šarlatána od Marka Epsteina, inspirovaného životem Jana Mikoláška, ale přečetl, stejně jako Hořící keř Štěpána Hulíka, rychle a najednou. „Udržoval mě v napětí a nebyl předvídatelný,“ tvrdí Ivan Trojan.

Film má dvě linie, politickou a privátní s dosti intimními scénami. Vy se často podílíte na scénáři, byl jste s touhle verzí srozuměn? Jak vám debata kolem scénáře s paní režisérkou šla?
Je pravda, že jsem o tom s Agnieszkou hodně diskutoval, až jí to možná nebylo ve finále úplně milé. Ale já jsem tu přípravu potřeboval. Jednak proto, že je příběh vyprávěn v několika rovinách včetně té, o které jste mluvila, jednak moje postava prochází různými časovými údobími. Polovinu přitom strávím v těle starého chlapa. Nejvíc jsme ale řešili otázku kladných a negativních vlastností Mikoláškova charakteru. Jinými slovy, kolik je třeba mu ještě naložit. Osobně si myslím, že se ve své knize líčil v lepším světle, než jaký ve skutečnosti byl. Některé scény jsme proto vypustili, jiné zůstaly.

Máte na mysli třeba umlácení koťat v pytli? To byla brutální scéna.
Ano, třeba. Většina těchto krutých scén zůstala na mém synu Josefovi, který hraje Mikoláška v mladém věku. V pozdější době už umí léčitel sám se sebou přece jen lépe zacházet.

Ani v intimních momentech vám to Agnieszka nijak neusnadnila. Máte před kamerou několik explicitních sexuálních scén…
Pokud se bavíme o milostném vztahu jednoho pohlaví, tak to opravdu nebyly snadné klapky. Nemám erotiku na place moc rád a myslím, že nejsem výjimkou. Jsem v těchto věcech plachý a nejsou to natáčecí dny, na něž bych se zrovna těšil. Ale díky volbě mého hereckého partnera, který Františka představuje, slovenského herce Juraje Loje, se mi přece jen pracovalo snáze. Juraj je skvělý herec i skvělý člověk. Šli jsme do toho statečně…

Ale počítám, že se vám ulevilo, když jste si mohl být jistý, že Juraj v civilním životě na kluky není?
Věděl jsem, že má rodinu tak jako já. No a kdyby náhodou neměl a bylo to, jak říkáte, tak co… Jsem profík a navíc otázku homosexuality často sám řeším. V tom smyslu, že si všímám, jak k ní přistupuje společnost, třeba katolická církev. Jsme všichni od boha, a když to církev kritizuje, něco není v pořádku. V dobách Mikoláška byl dokonce tento druh vztahu zakázaný a trestaný. Osobně to vnímám liberálně. Proto mi nemohou vadit ani homosexuální scény ve filmu, který točím.

Jednou z Mikoláškových vlastností, jež film akcentuje, je posedlost hraničící s bezohledností. Rozuměl jste mu v tomhle ohledu?
Rozuměl. Těch poloh je tam několik. On celý svůj život narval do léčitelství, uvěřil tomu, že má velký dar. Prací zaháněl i své vnitřní běsy. Takovému člověku bezpochyby připadají určitá očekávání jeho okolí banální. A řeší je razantně a neomaleně. Jistá mrzutost a netaktnost v něm ale byly. Právě tenhle rozpor jeho osobnosti je pro herce úžasnou šancí a dobrodružstvím. Říkáte si, co to je za člověka?

Pro hledání postavy je dobré mít za zády vnímavého režiséra. Byla jím pro vás Agnieszka Holland? V čem byla jiná než čeští filmaři?
Je nesmírně zkušená a zná dokonale své řemeslo. Natočila řadu kvalitních filmů se světovými štáby a herci, to je velký vklad. Devíza, jakou má z českých tvůrců málokdo. Protože tak daleko nedošli. Na druhou stranu zůstává jakýmsi hledačem. Snaží se pořád filmy vyprávět nově. Svým způsobem bych ji přirovnal k Mirku Krobotovi.

Mladšího Mikoláška hraje váš syn Josef. Prý jste netušil, že šel na casting?
Josef se od začátku snažil jít vlastní cestou, nevázat se na mé jméno. Hrál už v jiných projektech. Našel si Kateřinu Oujezdskou z castingové agentury a ta shodou okolností dělala i konkurz na Šarlatána. Tak se dostal do hry, aniž jsem to věděl, zjistil jsem to později. Agnieszka zariskovala, že si ho vybrala. A myslím, že udělala dobře. Když tutéž postavu hrají dva lidi jedné krve, je to pravdivější.

Šarlatána jste stihli před pandemií představit na Berlinale. Jaký měl ohlas u tam-ního publika a kritiků?
Tiskovka byla o půl hodiny delší, což o něčem svědčilo. Hlavní figurou byla samozřejmě Agnieszka, v Berlíně je dobře známá, měla tu řadu filmů. Ale zdálo se mi, že i téma filmu u novinářů rezonovalo. Mapuje dvě totality, mimo jiné tu, která je pro Němce stále bolestná. Otázky se stáčely k současnosti, k novým hrozbám, ohrožení demokracie. Stejný pocit jsme měli při večerní projekci pro VIP hosty, potlesk byl dlouhý a snad i upřímný.

Film režisérky Agnieszky Holland Šarlatán:

Jarní uvedení filmu u nás odsunula pandemie. Bojíte se, že to bude mít dopad na divácké přijetí a obecně zájem o kina?
Nepochybně přijde do kina méně diváků, než by přišlo předtím. V našem lidském životě to může být zničující, zůstanou třeba jen artová kina. Naštěstí bez popcornu, který mi tedy opravdu nebude chybět. Jsou tací, kteří když zjistí, že nedostanou u sálu popcorn, chtějí vrátit vstupné. To jsem zažil. Myslím, že se dá v kině vydržet bez věčného žraní. Ale to je věc přístupu ke kultuře.

A pokud jde o alternativní léčbu a přírodu, mohou na tato témata po karanténě nahlížet lidé příznivěji?
Léčitelství je od nepaměti vzrušující záležitost. Bábám kořenářkám jsme taky pod ruce neviděli, a přesto to nebyly šarlatánky a jejich léčba fungovala. Šla ovšem ruku v ruce se závistí a podezřením. Tohle všechno může lidi přitahovat. Mikoláškova metoda založená na diagnozách podle moči, je navíc fantastická, skoro sci-fi. Nicméně počet léčených a vyléčených mluví jednoznačně v jeho prospěch. Nebyl šarlatán.

Navštívil jste někdy sám léčitele?
Ano. Tam, kde klasická medicína selže, nabízí se alternativa. Je to často spojeno s psychikou, na kterou běžní doktoři nemají čas. Spoustu věcí lze vyřešit i touto cestou. Bývám obezřetný, ale nezavrhuji to. Šarlatán mi navíc otevřel další obzor, prohloubil mou důvěru v alternativní medicinu.

Každý prožíval karanténu jinak, někdo propadal malomyslnosti, jiný psal, někdo budoval chalupu. Jak jste prožil ten čas vy?
Režíruju teď v Dejvickém divadle inscenaci Vina? Pandemie nám přerušila zkoušení. Je to současný text, tak jsem určitý čas věnoval jemu. Pak se to vystřídalo s potřebou něco dělat. Ne opravovat chalupu, ale být nějak užitečný. Rozvážel jsem s ženou Klárou roušky, které šila módní návrhářka Kateřina Geislerová, také jsem načetl text od Erika Taberyho Vládneme, nerušit.

Jak vidíte jako herec a režisér perspektivu kultury? Zjevně nás nečeká návrat k tomu, co jsme znali. Zůstaneme u online produkcí?
Doufám, že ne. I když si čím dál méně povídáme tak, jak si povídáme teď my dva. Osobní kontakt a možnost sdílení toho, co je nám blízké, slábne. Doba tomu není moc nakloněná, lidé jsou napojeni na internet a různé sítě, pomáhaly jim při izolaci. Osobně věřím, že se najde časem chytrá vakcína a zase bude lépe. Ale je dobré chápat to jako varování a být připraven na další podobné situace.

Udělal jste během té doby pro sebe nějaký poznatek?
Zajímavé bylo, kolika lidem se zalíbilo, že mohou být s rodinou. A kolik z nich touží žít jinak než před tím. Méně hekticky, více v klidu. Ale jsem skeptik: až okouzlení pomine, převáží zase potřeba obživy a peněz. Nicméně lítá to ve vzduchu a třeba to určité procento lidí přiměje ke změně a ku prospěchu zdravějšího způsobu života.

Co to udělalo s vámi? Taky potřeba zklidnění?
Právě že moc ne. Jsem taková nešťastná povaha, chorobný pocit zodpovědnosti. Neumím odpočívat.

Také o vás říkají, že jste pedant. Jste?
Nevím, jestli je to pedantství. Zastávám názor, že herec má být rovnocenným partnerem režiséra. Někdy to tak není. Často cítím, že režisér není ochoten víc o projektu přemýšlet, točí podle nedotaženého scénáře, což je myslím jeden z bolestných problémů českého filmu. I když někdy je to i otázka nedostatečného rozpočtu. Tohle by měla kritická obec občas rozlišovat.

Nemluví z vás trochu trpkost kvůli negativní reakci na Bouráka, který natočil váš bratr Ondřej?
Možná trochu ano. Protože si myslím, že veledílo to asi nebylo, ale k zavržení taky ne. Jsou to takové bolavé věci. Jedno mi to není, ale snažím se to odfiltrovat a jít dál.

Bude třetí Anděl Páně? Leccos se šušká…
Řekněme, že jsou pokusy něco napsat. Dohodli jsme se, že dokud nebude text, jemuž budeme věřit, že je stejně nadějný jako jednička a dvojka, nepůjdeme do toho. Bližší projekt s Jirkou Strachem je teď třídílné krimi. A také točím slovenský projekt Sestřička podle dobrého scénáře Štěpána Hulíka.