České snímky se v soutěžích řadu let ne-umisťují, občas se prosadí alespoň studentské projekty. Jedinou současnou českou stopou je letos minoritní koprodukce Fuga o tom, zda by se hrdinka zase rozhodla pro mateřství, kdyby stála podruhé před stejnou volbou. Na filmu polské režisérky Agnieszky Smoczynské, jenž se promítá v rámci Týdne kritiky, se se společností Axmanfilm podílela Karla Stojáková.

Klíč je koprodukce

„S Agnieszkou jsem se poznala přes Viktora Tauše dělali spolu filmy Rudý kapitán a Červený pavouk. Když mi před časem nabídla tenhle projekt, bylo mi jasné, že chci být jeho součástí, měl skvělý scénář,“ říká producentka, jež stojí mimo jiné za snímky Normal nebo Restart. Český podíl na Fuze byl 30procentní natáčení, hudba a obrazová postprodukce.

Česká neúčast v hlavních soutěžích ji mrzí, ale věří v nápravu. „Koprodukce jsou ted pro naše tvůrce díky státnímu fondu, který vypisuje výzvy na podporu minoritních koprodukcí, snazší. I možnost se podílet na zajímavých projektech finančně i tak na sebe můžeme ve světě upozornit. Jakmile pak dostanete minoritní koprodukci na festival, jakým je Cannes, máte dveře otevřené i pro další projekty,“ soudí a dokládá to právě rozjednaným filmem, jehož titul je zatím tajemstvím.

„Věřím, že lepší čas přichází. V Berlíně se letos úspěšně představil dokument Až přijde válka, v San Sebastianu loni krátký film Vězení, o dva roky dříve Rodinný film. Máme doma stabilní státní podporu. Lidé mají víc času na tvorbu, na workshopy, hledání vhodných partnerů…“ Nastupující generace ze škol podle ní vyhlíží slibně, věří projektu Julia Ševčíka Skleněný pokoj a čeká prý napjatě na první celovečerní film Jana Bártka.

Jen o peníze nejde

Připouští nicméně, že jen v penězích problém není. „Naši filmaři zásadní témata, která by svět zajímala, zatím hledají, možná se jich i bojí,“ uvažuje producentka. A dodává „Osobně by mě bavilo vyprávět něco z prostředí lidí kolem sametové revoluce, to pořád není moc zmapované. Mohla by to být koprodukce v rámci střední Evropy, když si o tom povídám s lidmi z evropské branže, většinu to zajímá. Nebo historické látky, tam jsme silní. Jsem zvědavá na Jana Žižku Petra Jákla. Dejme tomu delší čas.“

Václav Marhoul, jenž dokončuje své Nabarvené ptáče a na festivaly jezdí pravidelně, doplňuje: „Je dobré, když zahraniční partnery přesvědčíte, že jste nekecali. Loni mě tu nebrali moc vážně, můj projekt se jim zdál příliš ambiciózní. Ale když jsem pustil letos v Berlíně necelou půlhodinu sestřihu z „ptáčete“ s Harveym Keitelem a Stellanem Skarsgardem, rázem jsem pro ně byl důstojný partner.“

Vcelku dobrou zkušenost má s partnery i Jan Macola, jenž nyní pracuje s Petrem Václavem na velké koprodukci Il boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi, jíž se kromě české strany účastní Slováci, Francouzi, Italové a další.

„Je třeba nabízet zajímavé látky, dramatický příběh Myslivečka fungoval. Zabírají i žánrovější filmy, méně už těžká sociální témata,“ shrnuje Macola, jenž má s Poláky úspěšně rozjednán projekt Milost o rodičích prokletého vojáka nebo Porno o chlapci v soukolí pornoprůmyslu. Než se očekávání domácích producentů naplní, musíme se spokojit s nostalgií v Cannes Classics. Loni tu byla zrekonstruovaná Ikarie XB, 1etos ozvěny české nové vlny, Němcovy Démanty noci.

Česká nostalgie

V den zahájení připomněli organizátoři v kině na pláži i Formanův film Hoří, má panenko. Jeho nasazení bylo ovšem hektické.

„Oznámili nám to až v pátek, čtyři dny před zahájením festivalu,“ říká Michal Bregant, šéf Národního filmového archivu. „Takže jsme měli v archivu rušný víkend. Ale zvládlo se to.“

Démanty noci, jejichž úpravy byly konzultovány s mnoha kameramany různých generací, vybral záměrně. „Řekl jsem si, že by tu snímek mohl být pro řadu lidí objevem. Lidé znají z naší vlny Formana, Menzela, Chytilovou, Jan Němec byl spíše přehlížen. Vnímám jeho uvedení v Classics jako symbolický návrat po padesáti letech,“ podotýká.