Pro začátek shrnutí důvodů oscarového úspěchu Obchodu na korze očima jednoho z jeho tvůrců, Jána Kadára: humanistické poslání, atypická žánrová poloha na rozhraní humoru a tragédie a schopnost promlouvat o závažném tématu, aniž by postrádal náznak naděje (Kino, 1966). Pravda, byli i tací, kteří triumf přičítali levicovým názorům a židovskému původu řady tehdejších akademiků. I to se počítá.

Kritéria výběru se léty měnila, to podstatné zůstává – účast na festivalech před a během oscarové kampaně, ceny, distribuční zásah v amerických kinech, silné echo v médiích. 

O českém filmu slyšela americká akademie po Obchodu na korze ještě dvakrát. U Ostře sledovaných vlaků (1968) a Kolji (1996). Dvakrát i díky nejužšímu finále pro Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Od té doby je ticho po pěšině. Pravda, nejsme v tom sami – v historii neanglicky mluvených filmů dosáhli na pouhé trio sošek i Němci nebo Rusové. Maďaři a Švédové mají dokonce jen dvě.

Taktiky všeho druhu

Mění se ale produkční taktika. Řada přihlašovaných cizojazyčných děl je složena z několika národních producentů (vítěz karlovarského festivalu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři jich má pět včetně Jiřího Konečného). Někdy člověk obtížně pátrá, která země v hlavním tvůrčím týmu vlastně převažuje.

A klíčové momenty pro úspěch? Nejsou daleko od Kadárových slov. Zásadní téma a schopnost komunikovat s diváky i za hranicemi země. Svou roli poslední léta sehrává i afroamerický prvek a role žen. 

Taktika české filmové akademie je v posledních letech lehce nečitelná. Slabá kvalita domácí produkce sice nedává mnoho děl na výběr, nicméně i tak budí někteří adepti údiv – bezpochyby dobrý film Ztraceni v Mnichově neměl na rozdíl od Rodinného filmu před dvěma lety vzhledem ke své rafinovanosti v USA moc šancí na pochopení. Před pěti lety zkusili naši akademici osvěžit jméno oscarového Jiřího Menzela, bohužel s nedobrým počinem (Donšajni). 

Do lepší společnosti

Z hlediska závažnosti tématu je letos favoritem Jan Palach. Přesvědčit může v USA i Trojanův Toman z prostředí naší zahraniční rozvědky. Komunikativní přesah má také road movie Olma Omerzu Všechno bude, jež těží navíc z výhody širokého záběru v zahraničí (je v programu probíhajícího torontského festivalu a říjnové přehlídky v Londýně), což slibuje důležitý ohlas v médiích.

Když se podíváme, kdo vyhrává neanglické Oscary v poslední době, dominují filmy, odvážné v kontextu své národní kultury či tradice (Rozchod Nadera a Simin, Ida), vytěsňovaná témata (Hanekeho Láska) či osobitá zpracování vlastní historie  a kultury (Velká nádhera, Saulův syn). Jestli se do této vybrané společnosti začlení některý z našich letošních počinů, je otázka. Většina českých děl trpí malou tvůrčí kuráží v uchopení tématu a nutnou vazbou na znalost místního prostředí. Uvidíme. Česká filmová akademie vyhlásí svého adepta už 13. září.

Neanglické filmy na Oscarech
Itálie – 14 sošek
Francie – 12 sošek
Španělsko – 4 sošky
Japonsko – 4 sošky
Německo – 3 sošky
Sovětský svaz – 3 sošky
ČSSR, ČR – 3 sošky