Což nemuselo být – s ohledem na generační rozdíl s autorkou scénáře Evou Kantůrkovou – tak docela snadné. Zatímco jí bylo v době Palachova upálení osmatřicet, režisér se narodil pět let po události.

JAKÝ BYL A CO PROŽÍVAL

Výsledný kompromis jejich názorů vede ve výsledku k vzácně střízlivé zprávě o tom, jaký Jan asi byl, co prožíval, jak se stavěl k blízkým lidem i věcem veřejným. A co pro něj (ne)bylo důležité.

„Chci problémy.“ „Nepatřím nikomu.“ Dvě věty, jež ve filmu zaznívají a jež do značné míry charakterizují jeho povahu i postoj ke světu. Ilustrují je v náznacích i útržky z Janova života (dětské zoufalství v zimním nočním lese v úvodní scéně, výjevy z Kazachstánu, debaty s profesorem).

Citlivý kluk se smyslem pro čest a spravedlnost, jehož pobuřovalo matčino otvírání jeho dopisů a neochota lidí k občanskému vzdoru, a který podléhal ženskému kouzlu, jak to u podobných mužských typů bývá. Sedláček skládá na plátně krok za krokem (Kazachstán, přijetí na katedru historie, přátelství s Rusem, vztah k ženám, bouřlivé pražské jaro, brigáda ve Francii) momenty, jež mohly ve svém souhrnu sehrát roli v jeho tragickém protestním gestu. 

Stejně jako autorsko-režijní kompromis je chválabohu vyvážený i pohled na něj. Ani pietní, ani provokativní, uměřený. O to působivější je v těch několika vypjatých momentech: Janův střet s ruskými vojáky či mlčenlivé čekání na benzín, z něhož poučeného diváka mrazí. I v dávkách zjemňujícího humoru („nestůjte tu jako postava z Jiráska“, opilecké „ja těbja lublju“ před celou hospodou).

Když začne mít divák pocit, že se Jan řítí do role Mirka Dušína, včas ho z ní tvůrce vystrčí a naservíruje zlehčující scénu. Tu se zastane ruského kamaráda na komsomolské brigádě, jindy ho plácne přítelkyně, když jí při svlékání zvědavě nahlíží mezi stehna. Je tu i oblíbená režisérova nahota a hra osudu (zpráva na okně ztracená v slunečním svitu).  

Film stojí a padá s hereckým představitelem Palacha. A všechna čest, šestadvacetiletý Viktor Zavadil, ostravský rodák a člen Městského divadla Kladno, obstál. I když si chvíli musí člověk na jeho tvář zvykat. Civilní výkon a úsporná mimika souznějí s režijní koncepcí. Zásadně přispěla do filmu Zuzana Bydžovská v roli Janovy matky, jejich interakce jsou nejsilnější.

Filmem se jako červená nit táhne motiv ohně – fotografie upáleného mnicha, pouliční pálení tiskovin, zapalovač. Symboly tu jsou, kromě ohně jako gesta vzpoury i (špendlíková) krev jako přátelství, kostel – duchovní přesah i odpuštění. Sedláček s nimi ale zachází citlivě.

ODPOVĚĎ NEEXISTUJE

I s nenápadnou proměnou společenské nálady či emocemi, s nimiž záměrně šetří. Dynamiku i emoce vkládá naopak do práce s hudbou včetně dobových písní a obrazové stránky čerpající náladu z proměn ročních období. Ve střední části lehce ztrácí tempo, jinak plyne film bez rušivých vlivů.

Jedno je i po Sedláčkově filmu jisté – vyčerpávající vysvětlení Palachova činu nejspíš nenajdeme nikdy. Ale o to se tvůrci nesnažili. Kluk s tajemstvím – tak ho režisér podle svých slov chtěl zachytit. Jisté věci (včetně mladíkovy senzitivity) jen naznačuje, nemoralizuje, nehodnotí. Zbytek je na divákovi. Tak jako finální záběr. Ať už se každý z nás dívá na Palachovo gesto proti lhostejnosti jakkoli, v té dlouhé němé tečce je možná i provokativní otázka – a co proti tomu děláte vy?