Mohl byste Příběhy českých zločinů představit divákům, kteří tento pořad ještě neviděli?
Jsou to živé a skutečné detektivní příběhy, jež vyprávějí lidé, kteří je opravdu zažili, a my je zároveň vyprávíme jako filmovou detektivku.

Jak vás napadlo se do takového projektu pustit?
Napadlo to vedení Novy. Oslovili mě, zda bych něco takového uměl, a jakmile jsme se dohodli, začali jsme hledat skutečné detektivky. My se pořád díváme na kriminálky, které jsou vlastně pohádky. Já sám jsem autorem několika takových příběhů, ale do nich vkládáte skutečné události, které pak můžete změnit, protože detektivka jako celek je vymyšlená. Jiné je to v Příbězích českých zločinů, kde jsou naprosto syrové, pravdivé a zároveň strašně silné příběhy vyprávěné těmi, kteří přežili.

Jak složité bylo získat do pořadu respondenty – ať už pozůstalé, nebo vyšetřovatele?
S rodinami obětí to bylo skutečně těžké. My jsme ctili jejich rozhodnutí a samozřejmě jsme do toho příběhu nešli v případě, že pozůstalí nesouhlasili. Naopak detektivové vyprávěli rádi, věcně a jasně. Každý z příběhů je opravdu jiný. Na některé z nich si diváci určitě vzpomenou, protože jsou veřejnosti dobře známé.

Co bylo pro pozůstalé, kteří příběhy vyprávějí, nejsložitější?
Pro rodiny to bylo nejbolestnější v tom, že při hlubším vyprávění si to znovu celé prožili. Příkladem je jedna pozůstalá, která na začátku vyprávěla příběh v minulém čase, a když rozhovor trval déle, přešla do času přítomného. Najednou jsem viděl, jak to ta dívka prožívá před mýma očima znovu. Strašně plakala a celý štáb měl v tu chvíli sevřené hrdlo. Vlastně nevíte, co říct. Po natáčení za mnou ale přišla a řekla mi, že se jí dlouho tak strašně neulevilo a že nám chce poděkovat. To mi dalo sílu a přesvědčilo mě to o tom, že náš pořad má smysl.

Na jaké příběhy se diváci mohou těšit?
Diváci uvidí příběhy nejrůznějších detektivek, ať už případ, který se podařilo vyřešit za den, nebo případ, který se podařilo uzavřít až po šestnácti letech.

Všechny příběhy jsou velice silné. Dokázal byste z nich vybrat ten nejpůsobivější?
Já nedokážu říct, který z příběhů mě dostal nejvíc, protože všechny jsou silné. V detektivkách to vždy končí dobře – vrah je chycen. I zde bychom to mohli takto vnímat, je vlastně dobrý konec, že vrah za své činy pyká a jde do vězení. Ovšem realita je jiná. Musíme si uvědomit, že poškození žijí dál a už jim nikdo nepomůže. To, že pachatel je ve vězení, je sice hezké, ale blízké to nikomu nevrátí. A stát se za takto postižené úplně nepostaví, dodnes nikomu z nich nepomohl. Žijí s tou svou šílenou bolestí, kdy přišli o kamarády, partnery a podobně. Se ztrátou blízkého člověka se vyrovnat nelze, zejména v případech, kdy přijdete o dítě. O tom vyprávíme v příběhu, kdy mamince zavraždí mladého kluka, strašně talentovaného. Kdyby žil, pravděpodobně by se proslavil jako úspěšný malíř, protože měl neskutečný talent. A život mu vzal člověk kvůli pěti stovkám. Zločince nakonec chytili, ale té ženě se rozpadlo manželství, má zničený život, chodí na hřbitov. Já nechci prozrazovat celý příběh, protože v něm dojde k několika zvratům, ale nikdy se z toho nevzpamatovala.

TOM FRANZKI